Článek
Jednou, když byla dcera zase mimo město a já hlídala Honzíka, rozhodla jsem se, že vyluxuji byt. Malý si hezky hrál a mně šla práce pěkně od ruky.
Doluxovala jsem a rozhodla se, že odskočím vysypat sáček z vysavače do kontejneru za domem. Otázka dvou, tří minut.
Jenže, jak jsem sáček vysypávala, spadl mi na dno kontejneru.
Kontejner byl prázdný, protože odpadky byly čerstvě vyvezené.
Jsem docela malé postavy a na sáček jsem nemohla dosáhnout. Jako bývalá sokolka jsem si dokázala poradit!
Vyšvihla jsem se na okraj kontejneru na břicho a snažila se na sáček dosáhnout. Tíhou mého většího poprsí jsem se převážila a skončila rukama na dně. Nárazem se uvolnilo víko a přivřelo mi nohy, které v teplácích a pantoflích čouhaly ven.
Setrvala jsem tak v klidu a bezhlesně asi pět minut. Přemýšlela jsem, co dál. Příšerný smrad mi nedovoloval se ani nadechnout, natož tak vydat ze sebe hlásek.
Vtom jsem uslyšela ránu! Někdo zřejmě praštil odpadkovým košem a strašně zaječel!
Za chviličku se ozval další jekot, tentokrát policejního vozu. Potom nastalo opatrné otevírání víka kontejneru.
Za tichého hovoru přihlížejících mě silné paže dvou policistů vytáhly ven.
Brzy zjistili, že nejsem ani mrtvola, ani bezdomovec. Za škodolibého pochechtávání senzacechtivých diváků jsem co nejrychleji opouštěla tohle sídlištní shromáždění.
Následující den jsem byla nakoupit v samoobsluze. Slyšela jsem malou holčičku, jak se ptá maminky:
„To je ta mrtvá babička s tím pytlíkem, viď, mami?“
Honzíka jsem hlídávala ještě často, ale luxování jsem raději přenechala dceři.
Zdroj: příběh paní J.S.
