Článek
S manželem jsme se brali po úspěšných studiích. Oba jsme získali zajímavou a dobře placenou práci, pořídili si byt, auto, chalupu. Jen jedno nám k šťastnému životu chybělo: dítě.
Sedm let jsme se o dítě pokoušeli. Jako jiná neplodná manželství jsme chodili po doktorech, poslouchali rady, léčili se. Podstoupila jsem operaci, lázně i umělé oplodnění. Po mnohaletém neúspěšném martyriu jsme si vyslechli verdikt:
„Bohužel, nejde to, dítě si adoptujte“.
Já jsem zcela neplodná a manžel má sníženou plodnost.
Lékař to s pokrčením ramen komentoval:
„Muži s touto diagnózou děti obvykle mají, ale se zdravou plodnou ženou.“
Zhroutil se mi svět! Několik měsíců jsem nemohla vidět dítě, dokonce i prázdný kočárek mě rozplakal. Nejhorší na tom bylo, že i můj muž toužil po dítěti. Ale po vlastním! Adopci kategoricky odmítal.
Velmi jsme se milovali, ale dítě jsme spolu mít nemohli. Začala jsem mít strach, že o manžela přijdu.
Hovoru na toto téma jsme se vyhýbali. Až jednou přišel manžel se skvělým (jak se mi tenkrát zdálo) nápadem.
Náhradní matka!
Mám přítelkyni Martu. Byly jsme od mládí nejlepší kamarádky – nerozlučná dvojice.
Připadalo mi přirozené, že zpočátku se mnou chodila i na rande s mým nynějším manželem Pavlem.
Stala se také jeho kamarádkou, pochopitelně nám byla za svědka na svatbě.
Začala chodit s kamarádem mého muže, takže jsme si všichni byli stále nablízku.
Ale Marta se s přítelem rozešla, zůstala svobodná.
Pavel navrhl, abychom situaci vyřešili tak, že bude mít dítě s Martou. Po porodu nám ho dá, stejně buduje kariéru, má jet na mnohaměsíční stáž do zahraničí a dítě by jí překáželo.
Má nás oba moc ráda a nemůže se dívat na to, jak se trápíme. Už se spolu i domluvili, jak se všechno zařídí včetně potřebné administrativy.
Dítě tak nebude cizí a za pár měsíců bude naše.
Touha po dítěti byla tak silná, že jsem ani moc dlouho nepřemýšlela a souhlasila. Zavrhovala jsem myšlenku, jak k oplodnění dojde, že vlastně můj manžel a Marta…
Holčičku jsme pojmenovali Lucinka. První měsíce jsem byla nejšťastnější. Marta nemohla kojit, takže jsem miminko měla hned v plné péči a nastoupila na mateřskou dovolenou.
Marta odjela na plánovanou stáž do zahraničí. Byla to nejkrásnější doba mého života. Manžel byl z Lucinky nadšený, trávil s námi každou volnou chvilku. Myslela jsem si, že to tak bude napořád.
Marta se po půl roce ze zahraničí vrátila. Byla u nás prakticky denním hostem.
Dnes jsou Lucince tři roky, Martě říká teto a má ji moc ráda.
S Martou máme stále kamarádský vztah, ale je mezi námi stále větší napětí. Jsem jí vděčná, vážím si jí.
O „vzniku“ Lucinky nikdy nemluvila. Až jednou, když se u nás opila. Řekla mi, že už tenkrát, při prvním setkání s mým mužem se do něj zamilovala a proto mu nemohla odmítnout porodit dítě.
Věděla, že ho nikdy nemůže mít, že miluje mě. Ale že ho může „mít“ alespoň tímto způsobem. Jenže teď, s odstupem času, vlastně neví, co s tím…
Martu chápu. Vždyť je to „její dítě“. Přiznávám, že žárlím, kdykoli po ní Lucinka natáhne ručičky a nadšeně zavolá :
„Teto!“
V tu chvíli mě píchne u srdce. Ta „teta“ jsem vlastně já! Mám z toho v duši úzkost. Přála bych si, aby k nám Marta tak často nechodila. Ale nedokážu jí to říct.
Můj vztah k manželovi už není takový, jaký býval. „Vznik“ Lucinky mezi námi leží jako černý mrak i když jsme o tom nikdy nemluvili.
Dnes už chápu, jak je v takových případech důležitá anonymita biologických rodičů.
Miluju Lucinku, jsem ráda, že ji mám, ale dnes bych už na manželův návrh nepřistoupila.
Bojím se, co bude dál.
Příběh podle vyprávění Jany
