Článek
Byl jsem ženatý, měl děti. Když děti dospěly a odstěhovaly se, žili jsme s manželkou spíš vedle sebe než spolu. Život plynul a mě nenapadlo, že by to mohlo být někdy jinak. Se ženou jsme se postupně odcizovali a žili si každý svůj život.
Jednoho dne se všechno rázem změnilo!
Byl jsem na chalupě, když mi volal kamarád, že se mu narodil první vnuk. A abych určitě za nimi přišel do hospody. Je potřeba to pořádně zapít!
Byl konec listopadu, už mrzlo. Nechtělo se mi jít pěšky. Sedl jsem do auta a do hospody dojel.
Dám si jedno pivo, posedím a pojedu zpět. Za dvě hodiny alkohol vyprchá.
Jenže se to nějak zvrtlo. Jedno pivo za druhým, do toho pár panáků, zábava příjemně plynula a najednou byla zavírací hodina.
Z hospody jsme vypadli po půlnoci. Mrzlo až praštělo. Přece zpátky nepůjdu pěšky!
Kamarádi mě přemlouvali, ať autem nejezdím, ale nedal jsem si říct.
Vždyť je to kousek, co by se mohlo stát!
Sedl jsem do auta. Cítil jsem se skvěle. Za vesnicí jsem zrychlil. Je po půlnoci, provoz žádný. Jenže v té rychlosti jsem srazil dva mladé lidi. Všiml jsem si jich, když už bylo pozdě!
V tu chvíli jsem vystřízlivěl! Zavolal jsem sanitku a policii. Odvezli je do nemocnice s těžkými zraněními.
Skončil jsem ve vyšetřovací vazbě a pak několik měsíců ve vězení. Zasloužil jsem si to! Ještě, že se mladí lidé bez následků uzdravili.
Jenže vězením můj trest neskončil. Ale za chyby se platí a musel jsem si to „vyžrat“ až do dna.
„Chci rozvod!“ řekla kategoricky manželka po vynesení rozsudku. Ani jsem se nebránil a všechno jí podepsal. Jenže jsem nepočítal s tím, že až vyjdu z vězení, nebudu se mít kam vrátit.
Přišel jsem o všechno. Zpět do práce mě nevzali a peníze mi nezbyly skoro žádné. Skončil jsem na ubytovně. Brzy jsem ji neměl čím platit. Ocitl jsem se na ulici. Říkal jsem si, že takhle přece žít nemůžu! Sháněl jsem práci, ale nikde mě nechtěli.
„Vy jste byl propuštěn z vězení? Aha, momentálně pro vás žádnou práci nemáme, zeptejte se příští měsíc.“
Většinou se však se mnou ani nebavili, měl jsem na čele cejch vězně.
Začátkem léta jsem rezignoval. Venku bylo teplo, občas jsem si přivydělal nějakou brigádou, umyl se v řece a neuvědomoval si, že se ze mě stává bezdomovec.
Už jsem se nevyhýbal ostatním „kolegům“.
Poslouchal jsem jejich příběhy a vzájemně jsme se litovali. Čím dál častěji jsem se s nimi napil. Jen jsem měl strach, abych nepotkal někoho známého, protože jsem čím dál víc vypadal jako skutečný bezdomovec. Byl jsem špinavý, ušmudlaný, oblečení otrhané. Už mi na ničem nezáleželo. S dětmi jsem přerušil veškerý kontakt, protože jsem se za sebe styděl.
Podzim přinesl plískanice, zimu a deprese. Měl jsem chuť se vším skoncovat. Jednoho dne jsem se válel před nějakým domem. Opil jsem se a brečel nad svým zpackaným životem.
Večer se domů vracela žena. Bylo vidět, že se mě bojí. Ležel jsem před jejím domem. Z posledních sil jsem vstal. Omluvil jsem se jí, nechtěl jsem ji vystrašit.
Už jsem to psychicky nevydržel, rozbrečel jsem se a vypověděl jí celý svůj příběh. Byl jsem vděčný, že mě vyslechla.
Po chvíli váhání mě pustila do sklepa domu a dala mi jídlo a deku. Po dlouhé době jsem spal v teple. Začal jsem věřit tomu, že se zase vrátím k normálnímu životu.
Druhý den jsem na ni počkal. Chtěl jsem jí za její laskavost poděkovat. Když mě uviděla, usmála se a mně bylo zase krásně na světě.
Co se stalo pak považuji za zázrak! Pozvala mě k sobě domů. Cizího člověka! Bezdomovce! Obdivoval jsem její odvahu!
Mohl jsem se vykoupat, dala mi čisté oblečení a do čtyř do rána jsme si povídali.
Nevěřím v Boha jako moje Věruška, ale vděčím osudu, že mi dal další šanci. Oba jsme měli pocit, že se známe odjakživa.
Našel jsem si práci, po půl roce jsme se s Věruškou vzali i když jí to její přátelé rozmlouvali. Děti ke mně také našli cestu, už se za mě nemusí stydět. Jsem šťastný člověk.
Nikdy nevíme, jak si s námi osud zahraje. Každý se může ocitnout na dně. Není snadné se zase vyškrábat nahoru. Jsem rád, že jsem to s pomocí Věrušky dokázal.
Příběh Honzy z Moravy
