Článek
„Kolik druhů cukroví máš napečeno?“ zeptala se mě kamarádka.
„Asi čtyři,“ zastyděla jsem se.
„Já čtrnáct,“ řekla. A bylo vidět, že přemýšlí, jestli to bude stačit.
Tyhle vánoční rozhovory na téma „kolik máš napečeno“zrovna nemusím. Převedla jsem řeč na něco jiného, ale po chvíli jsme u vánočního šílenství byly zas.
Cestou od kamarádky jsem se zastavila v marketu nakoupit. Obchod byl plný nakupujících. Obvyklý nákupní kolotoč se pomalu měnil v centrifugu.
„Jen abychom na něco nezapomněli, aby bylo dost.“
Zákazníci putovali od regálu k regálu a do svých nákupních vozíků kupili spoustu potravin.
Veku na chlebíčky? Ne, raději dvě. A salám? Salámu taky hodně, co kdyby nestačil!
Taky vánočku, rohlíky, maso, mandarinky, oříšky… jen aby nechybělo, všeho musí být dost. A taky cukroví, hodně cukroví. Pokud nestihneme napéct, koupíme. Něco sladkého ke kávičce přece musí být.
Jsme národ jedlíků, utahování opasků nám moc nejde.
Vánoční svátky trávíme nejraději u stolů plných jídla. Kopce bramborového salátu, na který už druhý den nikdo nemá chuť, rybí řízky, taky vepřové a kuřecí, aby si každý přišel na své, hory vánočního cukroví, dobře vypečená kachnička se zelím a knedlíkem.
A co zbytky?
V lednici dlouho nevydrží, tak šup s tím do popelnice!
Po svátcích (a nejen po nich) připomíná okolí popelnic bitevní pole. Jen místo vojáků se na zemi válí zbytky plesnivého chleba, okoralá veka (přece jen by byla stačila jedna), zkažené ovoce…dokonce někdo vyhodil celé kuře ještě v igelitu!
A mezi tím se hemží potkani. Na ty bych zapomněla. Jsou z nich docela ochočená zvířátka, však si je pěkně krmíme.
Zdá se mi však, že se nad naším plýtváním stahují mraky.
Co přinese nový rok?
Nechme se překvapit. Nebo už v tom máte jasno?
