Článek
Necelý rok po svatbě se nám narodila dcerka. Byl jsem neskonale šťastný, takže jsem tu radost tři týdny zapíjel. Nechápal jsem, proč to moje žena nesdílí se mnou, ale byl jsem „tolerantní“ a nevyčítal jí to. Určitě má rozházené hormony – všichni chlapi v hospodě se mnou souhlasili.
Občas mi problesklo hlavou, že bych asi měl být se ženou a dítětem doma, ale to byly jen slabé záblesky. Vždyť si mě budou užívat celý život!
Když jsem se asi po měsíci trochu vzpamatoval, zjistil jsem, jak se všechno změnilo! Nejen chod domácnosti, ale i náš vztah! Sice jsem nic neříkal, ale mít dítě je vlastně dosti nepohodlné.
Z ložnice jsem se odstěhoval, když se žena vrátila z porodnice a návrat zpět jsem odkládal. Chtěl jsem se nerušeně vyspat a mimino přece v noci brečí!
Chlapi v hospodě mi pochlebovali, jak mi to otcovství sluší. Bodejť by ne, dobře jsem se vyspal, všechny starosti jsem nechával na ženě.
Zálibně jsem se prohlížel v zrcadle a byl se sebou spokojený. Sympatický, chytrý, docela dobře situovaný, šťastně ženatý třicátník…a povedla se mi krásná zdravá dcera! Co mi chybělo?!
Snad jen ta moje žena…! Zdálo se mi, že je v poslední době nějaká podrážděná, pořád mi zadává nějaké úkoly. Vždyť chodím do práce, tak co chce?!
A taky pěkně přibrala! Proč má pořád ty faldy, to s tím nemůže něco dělat?!
Když mi řekla, abych po cestě do práce vynesl odpadky, neopomněl jsem podotknut, že by jí běh po schodech taky prospěl. Vlastně jsem na ní viděl stále nějaké nedostatky.
Začal jsem zdůrazňovat, že já chodím do práce, že jsem to já, kdo živí rodinu a měl by mít respekt.
Hádky byly stále častější, hlavně z mého popudu. Choval jsem se jako idiot. Místo, abych koupil kytku a šel se usmířit, raději jsem práskl dveřmi a šel do hospody.
Abych se ujistil, jaký jsem frajer, kupoval jsem kytky, ale rozdával jsem je po hospodách cizím ženským! Byl jsem živý důkaz toho, že džentlmeni ještě nevymřeli!
Našel jsem si milenku. Snědá kráska s vypracovanou postavou. Proč si chvíli neužít?
Milenka mě neposílala se smetím a neupozorňovala, že moc utrácím. Vždyť „JÁ“ vydělávám!
V náručí milenky jsem zapomínal na problémy a nemusel řešit rodinnou krizi.
Manželka se vše dozvěděla a dala mi nůž na krk: buď ona, nebo milenka!
A tehdy jsem, já idiot, zvolil tu druhou variantu.
Nebylo to pro to, že bych ji tak miloval, ale bylo to kvůli mé nabubřelosti, vždyť JÁ si můžu dělat co chci.
Moje milenka byla svobodná matka patnáctiletého syna, který žil u jejích rodičů na vesnici. Prý kvůli zdravému vzduchu.
Asi jsem tehdy ztratil všechen rozum!
Své ženě a dcerce jsem znepříjemnil svůj odchod nejen tím, že jsem je opustil, ale odstěhoval jsem v podstatě všechno, včetně pračky, ledničky, televize, dokonce i varné konvice, hrníčků a skleniček…
Co když si najde jiného chlapa a ten si sedne do zařízeného?! Co je na tom, že je žena na mateřské a vychovává naše dítě!
Vrcholem všeho bylo moje rozhodnutí, že si adoptuju pubertálního syna mé přítelkyně, jehož otec byl neznámý! Ještě teď se hanbou propadám!
Boží mlýny…
Brzy po svatbě a adopci jsem zjistil, že moje nová žena není něžná bytost, ale nafoukaný, despotický a lakomý tyran. Celá moje výplata jde na společný účet, který je veden na její jméno. A změnit tuhle situaci? Můžu, ale za cenu velké ostudy! Žena je totiž vedoucí naší účtárny.
Prý mám všechno, co k životu potřebuju. K svačině dostávám dva rohlíky s nejlevnějším salámem, v peněžence stravenku na oběd a padesát korun. Denně musím hlásit, co jsem si za ni koupil. Kdybych řekl, že nic, další den nic nedostanu.
Když v práci piju jen vodu z kohoutku a ušetřím si, můžu jít potají do kina.
Dokonce tajně chodím manželce do peněženky na drobné!
Bydlím v bytě, který patří mé ženě. I když jsem rekonstrukci zaplatil ze svých peněz, nemohu se moc „roztahovat“.
Povinnosti, které musím denně vykonávat visí sepsané na lednici:
vynášet smetí, luxovat, mýt okna a žehlit si své věci. Mytí nádobí jsem zproštěn jen pro to, abych něco nerozbil.
Moje bývalá žena se z našeho rozvodu dávno otřepala. I když se ani po pěti letech nevdala, má se dobře.
Zato já jsem dopadl! Dobře mi tak! A začít znovu? Kam bych šel, leda tak na ubytovnu. A platit alimenty nejen na své dítě, ale i na adoptované?
Já za blbost skutečně platím. Jsem odstrašující příklad pro všechny, co se chovají podobně jako já, idiot!
Příběh Karla V.
