Článek
Hlavní závěry studie
Odborný článek s názvem High-income groups disproportionately contribute to climate extremes worldwide se zabývá otázkou klimatické spravedlnosti a dokazuje nerovnoměrné příspěvky různých příjmových skupin obyvatelstva k emisím skleníkových plynů a následným dopadům těchto emisí na klimatické extrémy po celém světě.
Konkrétní závěry zní následovně:
- Nejbohatších 10 % světové populace bylo zodpovědných za 65 % nárůstu průměrných teplot od roku 1990 do současnosti
- Nejbohatší 1 % z toho přispělo plnými 20 %
- Nejbohatší 0,1 % přispělo 8 %
- Naopak nejchudších 50 % obyvatel světa přispělo k celkovým emisím jen nepatrně
Fakt, že toto rozdělení není rovnoměrné a odpovídající rozdělení populace není samozřejmě příliš překvapivý. Míra oné nerovnoměrnosti ale zajímavá rozhodně je a jde skutečně o velká čísla.
A protože měnící se klima neznamená jen zvyšování průměrných hodnot ale i zvýšení pravděpodobnosti výskytu extrémních klimatických jevů, i to lze samozřejmě propojit s činností nejbohatších lidí.
Studie také ukazuje, že emise nejbohatších skupin v regionech s vysokými emisemi jako jsou USA, Čína nebo Evropská unie mají významné přeshraniční dopady a přispívají ke klimatickým extrémům v zranitelných oblastech globálního jihu: Amazonie, jihovýchodní Asie nebo Afrika. Ani to nelze nijak zpochybňovat. Celé to má ale háček, nebo spíš několik háčků.
V čem je problém?
Čistě číselné závěry studie nelze nijak zpochybňovat. Otázka ale je, jak je interpretovat. Začít je třeba u samotné metodiky. Při výpočtu uhlíkové stopy nejbohatších lidí totiž nejde o přímou spotřebu, ale započítávají se především investice. A tady už se dostáváme na tenký led.
Studie totiž nereflektuje provázanost negativních emisí aktivit s globálním i lokální ekonomikou. Investice bohatých sice produkují emise, ale často směřují do výroby, infrastruktury, technologií či služeb, které zvyšují celkovou ekonomickou aktivitu a mají pozitivní dopady i pro chudší skupiny obyvatel. Přínosy mohou zahrnovat např. pracovní místa, inovace, zvýšení životní úrovně a ano, i ochranu životního prostředí nebo snižování emisí v jiných odvětvích.
Autoři se tohoto problému dotýkají a upozorňují, že jejich výsledky nepředstavují žádné přímé přisouzení právní nebo objektivní odpovědnosti konkrétním skupinám obyvatelstva a tvrdí, že jde spíše o příspěvek k pochopení celého systému a základ k debatě o tzv. klimatické spravedlnosti. Nadhazují také logický návrh toho, že spravedlivá politika by měla být založena na principu „znečišťovatel platí“.
V tom je ale kámen úrazu. Celý systém je natolik komplexní a dotýká se samotné podstaty fungování globální společnosti, že nic jako konkrétního znečišťovatele nelze definovat a zavádět jakousi „globální daň z bohatství“ prakticky není možné.
Objevují se sice snahy rozlišovat mezi přímým znečišťováním z luxusní spotřeby (to jsou např. jachty, soukromá letadla) a z investic, které podporují ekonomické aktivity (např. elektrifikace, doprava nebo průmysl) s pozitivními socioekonomickými dopady. Ani v tom prvním případě to ale není tak jednoznačné.
Jestliže hollywoodská hvězda vlastní soukromé letadlo, měla by za to být podle těchto názorů zdaněna. Platí to ale i v případě, kdy s ním poletí propagovat svůj nový film s ekologickou tématikou, který osloví miliony lidí po celém světě a pro planetu tak tento jeden let vykoná víc dobrého než sto milionů dalších lidí, kteří v letadle v životě neseděli? Takovýchto logických „zákrut“ je mnohem více a jestli o něčem vypovídají tak o tom, že problém, který nepochybně máme, je současnými prostředky prakticky neřešitelný a je přímo spojen se samotnou podstatou našeho fungování.
Zdroje informací: https://www.nature.com/articles/s41558-025-02325-x
