Článek
Mistrovství ve stínu tragédie
Pořadatelství 36. Mistrovství světa v ledním hokeji se mělo konat v Československu. Události ze srpna 1968 to ale znemožnily. Československo se pořadatelství vzdalo a šampionát se narychlo přesunul do Švédska, konkrétně do Stockholmu.
V druhé polovině března 1969, kdy se šampionát konal, lidé v Československu ještě ani zdaleka nevstřebali invazi vojsk Varšavské smlouvy a následnou okupaci. Turnaj začínal necelé dva měsíce poté, co v Praze zemřel Jan Palach. Atmosféra ve společnosti byla extrémně tíživá a napjatá. Národní mužstvo si dokonce pohrávalo s myšlenkou, že do Stockholmu vůbec neodjede.
Přesto se ale hokejisté na turnaj nakonec vydali. Pro hráče to znamenalo možnost pomstít se alespoň na ledě. Stejně to pak viděla i většina lidí u nás. Ve svých vzpomínkách to zmiňoval například legendární útočník „Gusta“ Havel.
„O prázdninách k nám vlítli s tanky, tak jsme plánovali, jak je zválcujeme.“
Plán to byl odvážný, ale rozhodně ne snadný. Na Mistrovství světa prohrál Sovětský svaz od roku 1963 všeho všudy dvakrát. Počítalo se proto s tím, že Sovětský Svaz nebude mít konkurenci ani tentokrát. Tyhle predikce ale nepočítaly s tím, jak moc Čechoslováci chtějí Sověty porazit. Pro fanoušky i pro ně samotné nebylo vůbec důležité, kolikátí na šampionátu skončí, důležité bylo porazit nenáviděného nepřítele.
Heroické výkony a slavná vítězství
V roce 1969 se šampionátů účastnilo šest týmů a hrálo se systémem, každý s každým dvakrát. Hokejisty proto čekaly hned dva zápasy se Sovětským svazem. Poprvé to bylo 21. března a Československo vyhrálo po brankách Suchého a Černého. Zapomenout nelze ani na fenomenální výkon brankáře Dzurilly. Po zápase hráči odmítli podat Sovětům ruce. S tím televize počítala a přenos ihned ukončila. Jenomže v pohraničních oblastech bylo možné sledovat přenosy z Rakouska a Německa. Zprávy o tom se šířily rychle.
Sovětský ministr obrany Andrej Grečko, který Československou vládu varoval před opakováním incidentu.
O týden později, tedy 28. března, se oba soupeři střetli znovu. Opět šlo o nervy drásající utkání, ve kterém ale Čechoslováci znovu tahali za delší konec provazu a zvítězili 4:3. Povedlo se jim nemožné a pro lidi doma v Československu to znamenalo alespoň chvilkovou radost a pocit zadostiučinění. Nemohli si také nevšimnout, že několik hráčů hrálo s překrytou hvězdou ve státním znaku.
Po skončení zápasu se v centru Prahy spontánně sešly tisíce lidí, kteří slavili druhé vítězství nad okupanty. Podle některých odhadů bylo v centru až 150 tisíc lidí. Bylo jim úplně jedno, že Československo skončilo nakonec třetí, neboť podlehlo Švédsku. O to v onom roce vůbec nešlo.
V rámci oslav došlo k události, která není dodnes spolehlivě vysvětlena. Rozbita byla totiž výloha kanceláří Sovětské společnosti Aeroflot. Historici se dnes kloní k tomu, že šlo o provokaci Státní bezpečnosti. Hovoří proto několik nepřímých důkazů. Před kanceláří byla zcela nesmyslně halda dlažebních kostek, ačkoliv se nikde v okolí chodníky neopravovaly. Z nějakého důvodu také nebyla na místě Veřejná bezpečnost, která dorazila až po incidentu. V neposlední řadě o incidentu promluvil i uprchlý příslušník státní bezpečnosti Josef Frolík, který ještě téhož roku emigroval do USA.
Ihned po incidentu dorazil do Československa sovětský ministr obrany Andrej Grečko a jasně varoval Československou politickou reprezentaci, že pokud se bude něco takového opakovat, do ulic opět vyjedou sovětské tanky. Pro úplnost ještě dodejme, že lidé bouřlivě neoslavovali jen v Praze, ale i v řadě dalších měst v Čechách i na Slovensku. Z dnešního pohledu jde potom o další důkaz toho, jak nesmyslné je oddělovat sport od politiky. Jedno se s druhým prolínalo a vždy se prolínat bude.
