Článek
Pes a jeho schopnosti
Nemusíme rovnou přemýšlet o psech, kteří dny a týdny putovali tisíce kilometrů. Možná, že i vám se někdy zaběhl pes, když pronásledoval nějaké divoké zvíře. V takovém případě se vám může klidně vzdálit i na několik kilometrů. Pes najednou ztratí možnost slyšet váš hlas a často se ocitne na místě, které nezná. Jak je možné, že se k vám vrátí?
Velký krok k pochopení tohoto fenoménu udělali v poslední době vědci z České zemědělské univerzity. Ještě, než se na něj podíváme podrobněji, je třeba si uvědomit jednu důležitou věc: pes je potomkem divokých vlků, kteří v minulosti putovali po obrovských vzdálenostech na stepích dávné Eurasie. Jejich schopnosti mají velmi pravděpodobně původ právě v této dávné době a zdědili je po svých divokých předcích.
Výzkum ukazuje na kombinaci metod
Vědci z lesnické a dřevařské fakulty České zemědělské univerzity vybavili 27 loveckých psů, převážně jezevčíků, GPS senzory a kamerami, načež je nechali se „ztratit“. Vyhodnocování dat, která byla naměřena při návratu psů, ukázala, že psi používají k orientaci v neznámém prostoru dvě metody.
V první řadě byly psi schopni vracet se po vlastní stopě. Psí čich je až sto tisíckrát citlivější než ten lidský. Pes proto dokáže sledovat sám sebe a doputovat na místo, ze kterého vyrazil. Ukázalo se ale, že tento způsob není příliš efektivní, resp. psi to „umí lépe“.
Onen druhý a efektivnější způsob orientace souvisí pravděpodobně se schopností tzv. magnetorecepce, tedy s vnímáním magnetického pole. Dává to smysl, stejně jako mnozí ptáci, velcí savci nebo i ryby, i vlci putovali tisíce kilometrů a potřebovali se orientovat v prostoru. Právě magnetorecepce je považována za mechanismus, který toto zvířatům umožňuje.
Psi tedy dovedou vnímat magnetické pole a využít jej k tomu, aby si vytvořili ve své mysli mapu nebo model prostoru. Proč ale vidí vědci vysvětlení právě v magnetorecepci? Odpověď souvisí s daty, které získali v průběhu zmíněného experimentu. Tato data totiž ukázala, že psi, kteří se snažili vrátit ke svým majitelům, se nejprve proběhli v ose sever-jihna vzdálenost asi 20 metrů.
Rozhodně přitom nešlo o náhodu, vyhodnoceno bylo totiž téměř 250 návratů a tento sprint v ose mezi magnetickými póly Země byl statisticky prokazatelný. Zdá se tedy, že psi si nejprve „zkalibrují“ svůj navigační systém a poté jej „napasují“ na okolní prostředí. Ukazuje se, že psi, kteří využívali tento způsob navigace, se ke svým majitelům dostali rychleji než ti, kteří šli po vlastní pachové stopě.
Je ale potřeba říct, že k experimentům byly použití lovečtí psi. Jde tedy o plemena, která si stále uchovávají hodně z výbavy svých předků. Ne všichni psi jsou něčeho podobného asi schopni, alespoň ne bez tréninku.
Výzkum tedy poukázal na velmi zajímavý fenomén. Neméně zajímavý je ale fakt, že stále nechápeme, jak magnetorecepce u zvířat vlastně funguje. Lidé stejnou schopnost nemají ao to záhadnější pro nás tedy je.
