Článek
Pravěký člověk na Borneu
Indonéský ostrov Borneo je antropologům dobře známý, právě zde byly učiněny zásadní objevy pozůstatků lidí druhu Homo erectus a později tak i lidí druhu Homo floresiensis, které dnes známe jako „hobity“. U toho to ale neskončilo, prospíval zde i Homo sapiens a v jeskyni Lubang Jeriji Saléh byly nalezeny nejstarší jeskynní malby světa. Zatímco malby ze známé francouzské Chauvetovy jeskyně jsou stará 35 000 – 39 000 let, ty z Bornea měly nejméně 40 000 let.
Nálezy takto starých maleb jsou praktickým důkazem zcela zásadní skutečnosti: tehdejší lidé nebyli žádnými primitivy, měli představivost, dokázali abstraktně přemýšlet a byli kreativní. Jejich svět měl nepochybně i svůj duchovní rozměr a znali věci jako je cit, ale i morálka a zodpovědnost.
Nález dokládající úspěšnou amputaci nohy s tímto faktem souvisí více, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejde totiž jen o technickou stránku věci, o to, že tehdejší lidé měli znalosti a schopnosti na to, aby takovou náročnou operaci provedli. Důležité je to, že cítili potřebu vyřešit zdravotní problém člena jejich společenství i přesto, že se o něj poté museli starat. Dotyčný již po zákroku nevyhnutelně nemohl společenství přispívat svojí fyzickou silou, nemohl lovit apod. Z čistě objektivního zbaveného všech citů se stal pro společenství přítěží. A přesto jej nikdo „nehodil přes palubu“. To je fakt, nad kterým bychom se měli zamyslet ze všeho nejdříve.
Rekordní nález
V roce 2020 se vědeckému týmu složenému z vědců z Austrálie i Indonésie podařilo učinit v jeskyni Liang Tebo na východě Bornea nález, který se později ukázal jako nesmírně významný. Šlo o kostru asi dvacetileté osoby (pohlaví nebylo možné určit), která byla pohřbena v poloze vkleče. Vůbec nejzajímavější částí kosterních pozůstatků byla ale levá noha, resp. její část.
Spodní část levé nohy totiž úplně chyběla. Na tom by nebylo o 31 000 let staré kostry nic extra zajímavého, pokud by ovšem nebyla ve zbývající části srostlá holenní a lýtková kost, a navíc byly kosti zakončeny hladkým řezem, nikoliv přeražené, jak by odpovídalo zranění při pádu nebo po útoku nějakého zvířete. Závěr je jeden jediný: dotyčné osobě někdo nohu amputoval. Operace se zdařila a kosti srostly.
Do doby tohoto nálezu jsme měli za nejstarší doloženou úspěšnou amputaci případ z Francie, kde bylo z kosterních pozůstatků možné prokázat, že tam před 7 000 lety lidé svému druhovi úspěšně amputovali ruku v oblasti pod ramenem. Amputace z Bornea je starší ještě o dalších 24 000 let.
Případ amputace z Bornea je tak fascinující. Dotyčný po ní žil asi 6-9 dalších let. Vlastní amputace byla provedena čepelí vyrobenou pravděpodobně z kosti nebo kamene. Tím to ale nekončilo, právě naopak. Bylo třeba, aby operovanému někdo ránu pravidelně čistil, převazoval a hlídal, aby se do ní nedostala infekce. To, že se to povedlo v tropickém prostředí Bornea, je zvláště úctyhodný a svědčí o tom, že pravěcí lidé dobře věděli, co dělají.
Není bez zajímavosti, že domorodci na Borneu odnepaměti používají jako přírodní antiseptikum plody stromu s názvem Pangium edule. Ty jsou za normálních okolností jedovaté, avšak po úpravě mohou mít léčivé účinky. Možná, že lidé použili před 31 000 lety stejný postup. Ať tak či onak, pravěcí lidé si zaslouží obdiv, úctu, a především přehodnocení představy, podle které šlo o primitivní lovce a sběrače bobulí bez větších schopností a znalostí okolního světa. Bylo tomu přesně naopak.
Zdroje informací: https://www.nature.com/articles/s41586-022-05160-8
