Článek
Útěk před komunisty
Koncem roku 1948 se čínská občanská válka mezi nacionalistickou vládou Kuomintangu a komunistickou armádou pod vedením Mao Ce-tunga blížila ke svému zlomovému bodu. Komunistické jednotky postupovaly na jih a ohrožovaly klíčová městská centra včetně Šanghaje.
V severočínských přístavech proto panovala panika. Stovky tisíc uprchlíků, vojáků i civilistů se zoufale snažily dostat na jih do bezpečí Tchaj-wanu nebo alespoň měst, které v tu dobu nebyly přímo ohrožené. Přístavy byly zaplaveny lidmi a každá loď schopná plavby představovala naději na záchranu. Jednou takovou lodí byl i parník Kiangya.
Parník Kiangya, jehož potopení v roce 1948 je druhou nejhorší námořní katastrofou v době míru.
Tragédie parníku Kiangya
Parník SS Kiangya (někdy uváděný jako Jiangya) byl postavený v roce 1922 v britských loděnicích a v roce 1948 byl provozovaný společností Shanghai Merchants Steam Navigation Company.
Dne 3. prosince 1948 vyplula Kiangya z přístavu v Šanghaji a mířila do provincie Ningbo. Loď byla beznadějně přeplněná. Oficiální kapacita parníku byla necelých 1 100 pasažérů, avšak v důsledku zoufalé situace se na palubu naskládalo mnohem víc. Většinu z nich tvořili neregistrovaní uprchlíci včetně dětí. Celkový počet lidí na palubě tak pravděpodobně přesáhl 4 500 až 5 000 osob, přičemž některé odhady mluví dokonce až o 6 000 pasažérech. Paluby byly doslova k prasknutí plné, lidé seděli na schodištích, v podpalubí i na otevřených částech palub.
Kolem 16:30 odpoledne, když se parník Kiangya nacházel v ústí řeky poblíž Šanghaje, ozval se ohlušující výbuch. Loď narazila na námořní minu, pozůstatek druhé světové války. Nejčastěji se uvádí, že se jednalo o minu japonskou, teoreticky se ale mohlo jednat i o minu čínskou nebo americkou. Na tom ale příliš nesejde.
Potopený parník Kiangya.
Velká exploze u zádi otřásla lodí a roztrhla trup pod čárou ponoru. Loď se začala okamžitě potápět. Moře bylo v tu dobu rozbouřené a studené a ani ti, kteří se dokázali dostat z potápějícího se vraku, neměli velkou šanci na přežití. Platí to i přesto, že loď se v relativně mělké vodě nepotopila celá a zůstala vyčnívat nad hladinu. K vysokému počtu obětí přispěl fakt, že i když se loď potopila poměrně blízko pobřeží, pomoc nedorazila dalších šest hodin. Radiová místnost byla vyřazena z provozu dříve, než mohl být vyslán nouzový signál.
Naživu zůstalo jen asi 700 lidí, většinou ti, kterým se podařilo dostat na horní palubu, která zůstala nad vodou. To, kolik lidí skutečně zahynulo, je otázkou. Vzhledem k tomu, že loď byla přeplněná a neexistovaly žádné seznamy cestujících (těch platících bylo přes dva tisíce, lidí ale bylo na palubě mnohem víc), počty obětí jsou pouze odhady.
Ty nejčastěji hovoří o 2 700 až 3 900 mrtvých, některé zdroje však celkový počet obětí odhadují až na více než 4 000. Tragédie zůstává největší námořní katastrofou v čínské historii a jedním z nejhorších lodních neštěstí vůbec. Vzhledem k tomu, že se událost odehrála v turbulentním období občanské války a bezprostředně před pádem Číny pod komunistickou vládu, nebyla jí ve světě věnována taková pozornost, jakou by si za normálních okolností zasloužila.
Mimochodem, vrak lodi byl později vyzdvižen a opraven. V 50. letech byla loď opětovně uvedena do provozu pod novým jménem Kunlun.
