Článek
Kde hledat národní park Lencois Maranhenses
Lençóis Maranhenses znamená v překladu „prostěradla z Maranhao“. Ti, kdo se v brazilské geografii trochu vyznají, dobře vědí, že Maranhão je stát na severovýchodě země. Právě zde se tedy 1566 kilometrů čtverečních velký park rozkládá. Nejbližším větším městem je potom Sao Luís, asi 150 km vzdálené. V čem je ale tato oblast tak jedinečná, že z ní Brazilci udělali již v roce 1981 národní park?
Poušť, která není pouští
Při pohledu z výšky zaujmou každého pozorovatele bílé písečné duny ve tvaru půlkruhu, které skutečně ze všeho nejvíce připomínají sušící se prostěradla. Bližší pohled ale odhalí, že tahle poušť je přece jenom trochu jiná než pouště ostatní. Najdete se zde sice duny z písku, který je tak jemný, že se dají sjíždět na sandboardech a dělat na nich stejné vylomeniny jako někde na Sahaře. Sahara to ale rozhodně není.
Mezi jednotlivými dunami jsou totiž menší i větší sladkovodní jezírka vzájemně propojená říčkami a řekami. Ty se následně spojují i velkými řekami jako Rio Negro, která protíná celou oblast napříč. V jejich sladké vodě se to potom hemží životem. Ryby migrují z řek do jezírek a zpět a hledají přitom nové zdroje potravin. Z tohoto popisu je patrné, že ve skutečnosti o žádnou poušť nejde. Aby bylo nějaké území označeno za poušť, musí na něm dlouhodobě padat méně než 250 milimetrů srážek ročně. V národním parku Lençóis Maranhenses padá srážek 1200 milimetrů a o vodu tady není nouze, alespoň tedy v první polovině roku. V této době totiž padá většina srážek a vytváří se zmíněná jezera a další vodní plochy.
Národní park Lençóis Maranhenses: tohle není fara morgana, ale skutečnost.
Podoba krajiny se tedy neustále mění. Kromě vody za to může i vítr, který přeskupuje písečné duny, jež mohou dosahovat výšky až 40 metrů. Národní park Lençóis Maranhenses je celosvětově unikátní lokalitou právě proto je toto místo od roku 2005 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Nejde přitom ani zdaleka jen o geologickou unikátnost, v národním parku žije celá řada živočišných druhů, které se přizpůsobily neustálému koloběhu sucha a vody. Typickým příkladem je tzv. vlčí ryba Hoplias malabaricus, která dokáže přežívat v bahně až do doby, kdy je opět dostatek vody, která jí umožní klasický rybí život.
Lidé v národním parku
V prostoru parku existují dvě oázy jménem Queimada dos Britos a Baixa Grande. V nich žije asi 90 stálých obyvatel, původním způsobem života. Znamená to hliněné chýše s palmovými střechami, chov koz i dobytka, nebo pěstování plodin jako jsou kešu oříšky, fazole, či maniok.
Kromě nich se zde ale stále častěji objevují i turisté. Těch nyní míří do parku asi 60 000 ročně. Je to umožněno novou silnicí vedoucích z města Sao Luís do Barreirinhas, což je jakási vstupní brána do národního parku. Turisté jsou na jednu stranu zdrojem prostředků pro národní park, současně jej ale nemálo poškozují. Platí to zvláště v případě, že nedbají zákazu jízdy čtyřkolek na písečných dunách. Touto činností jsou totiž ohroženy mnohé živočišné druhy, které v tomto ekosystému žijí.
Přesto se však do národního parku Lençóis Maranhenses vyplatí dorazit. Pokud se zde budete chovat zodpovědně, budete odměněni skutečně jedinečnou krásou, která se navíc den co den proměňuje. Brazílie zkrátka není jen Amazonka.
Zdroje informací: https://www.nationalgeographic.com/magazine/article/brazil-dunes
