Článek
Hrátky s pamětí
Na začátku letošního roku vyšel v prestižním vědeckém časopise PNAS článek od mezinárodního týmu vědců z Číny a USA. Práce se týkala způsobu, jak významně oslabit špatné vzpomínky. Zní to jako zápletka vědecko-fantastického filmu (ve skutečnosti ji řada filmařů již využila), jde však o realitu. Jak celý výzkum probíhal a co přesně výzkumníci studovali?
Průběh experimentu
Vše začalo nalezením třiceti sedmi dobrovolníků, na nichž vědci provedli unikátní výzkum. Subjektům byly nejprve prezentovány obrázky, které můžeme označit jako negativní, konkrétně šlo o různá zranění, nebo o nebezpečná zvířata. Současně s těmito obrázky jim byla přehrávána náhodná slova, která si lidé měli zafixovat právě ve spojení s negativními obrazy. Aby došlo ke skutečně pevnému zafixování, dobrovolníci se museli vyspat, neboť právě ve spánku, konkrétně v tzv. NREM fázi, totiž dochází k ukládání vzpomínek.
Poté vědci přistoupili k druhé fázi testu. Další den se jim totiž pokusili negativní spojení přeprogramovat. Polovinu z nich totiž celý den „překrývali“ tak, že daná slova propojovali naopak s pozitivními obrázky. Následující noc potom dobrovolníkům ve spánku vědci přehrávali sady náhodných slov, a u toho jim monitorovali mozkovou aktivitu. Ta část mozkové aktivity, která je standardně spojována s emocemi byla ve všech případech značná. Přes to ale bylo více než zřejmé, že u slov, kterým „přeprogramovali“ propojené obrázky, je mozková aktivita výrazně vyšší.
Následně bylo při pohovorech zjištěno, že dobrovolníci si mnohem hůře vybavují ta negativní spojení, která byla překryta pozitivními. Zdá se tedy, že se vědcům skutečně podařilo vstoupit lidem do vzpomínek a cíleně ovlivnit právě tu část, na kterou se soustředili.
Závěr
Výzkum je stále ve svých počátcích a také je třeba vzít v potaz, že se jednalo o experiment v přísně kontrolovaném prostředí laboratoře. Skutečné vzpomínky jsou mnohem komplexnější a propojení mnohonásobně složitější. K opravdovému přepisování vzpomínek je tedy určitě ještě daleko. Přesto ale tento základní výzkum ukázal cestu, kterou je třeba dále rozšiřovat a zkoumat. I v tuto chvíli se však nabízí otázka, k čemu by přepisování vzpomínek bylo vlastně dobré.
V souladu s tím, co jsme psali na začátku si musíme uvědomit, že některé vzpomínky mohou být opravdu nebezpečné. Dlouhodobá reakce na extrémní psychickou zátěž se nazývá posttraumatická stresová porucha (PTSD) a člověku dokáže doslova proměnit jeho osobnost. Často se s ní musí potýkat lidé, kteří prožili v dětství zneužívání a je také poměrně častá u vojáků vracejících se z válečných konfliktů. U všech těchto skupin by v budoucnu mohlo být možné zmírnit dopady jejich otřesných vzpomínek na další život.
Zdroje informací: https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.2400678121
