Článek
Nečekaný úlovek
Psal se rok 1800 a v lesích francouzského departmentu Aveyron byl třemi lovci polapen zvláštní chlapec. Bylo mu asi jedenáct až dvanáct let, byl nahý a v lese se pohyboval skutečně jako doma. Před lovci se snažil utéct na strom. Chlapec byl dopraven do blízké vesnice, kde se o něj měla dočasně starat jedna místní vdova.
Místní obyvatelé o tomto nevšedním obyvateli lesa věděli, neboť jej čas od času z dálky zahlédli, jak se i v zimě pohyboval lesem nahý. Nyní byl ale poprvé chycen. Netrvalo však dlouho a chlapec vdově utekl zpět do lesů. O týden později však sám z lesa vyšel a byl opět předán do lidské péče. Chlapec nemluvil, pohyboval se většinou po všech čtyřech, živil se rostlinami. Fyzicky byl ale zcela v pořádku až na řadu starých jizev, které pravděpodobně pocházely z raného dětství. Bylo mu dáno jméno Viktor a začalo pátrání po jeho původu. Za Viktorem jezdila řada lidí, kterým se v minulosti děti ztratily, nikdo z nich ale ve Viktorovi syna nepoznal.
Lékař Jean Itard, který se chlapce rozhodl pozorovat a zkoumat, odhadoval, že chlapec žije v divočině asi od svých čtyř let, tedy asi sedm až osm roků. Podle některých dalších lékařů byl Viktor mentálně zaostalý, další si tím ale nebyli vůbec jisti. Podle nich je jeho chování dáno čistě mnohaletým pobytem v divoké přírodě. Viktor byl každopádně umístěn do sirotčince a dále zkoumán. Zcela odmítal vařené jídlo kromě brambor. Šaty na sobě dlouhou dobu vůbec nesnesl a vždy je roztrhal. Zajímavé bylo i to, že pro něj byl čich výrazně důležitějším smyslem než u ostatních lidí. Svým vychovatelům také dvakrát uprchnul, vždy byl však polapen.
Dobová podobizna Viktora z Aveyronu
Viktor v Paříži
Viktorovi chvíli trvalo, než pochopil princip zrcadla, nakonec mu ale přišel na kloub. I to svědčilo o jeho inteligenci, nikoliv o mentálním postižení. V červenci roku 1800 byl Viktor za značného zájmu veřejnosti převezen do pařížského Národního institutu pro hluchoněmé. Byl sestaven lékařský tým, který se měl jeho případem zabývat. I v rámci tohoto týmu ale panovaly rozpory v tom, jestli jej považovat za mentálně zaostalého či nikoliv. Tento rozpor se nikdy nepodařilo překlenout. I když tak dnes dobře známe výsledky pozorování Viktora, nedokážeme určit do jaké míry byl skutečně retardovaný nebo naopak.
Poté, co zájem veřejnosti opadl, jej i vědecká komunita zkoumala čím dál tím méně. V institutu pro hluchoněmé žil se svojí ošetřovatelkou a již v této době se o jeho případu psaly divadelní hry. Později ve dvacátém století byl jeho případ zfilmován. V čem však nemáme příliš jasno je Viktorova smrt. Víme, že zemřel v roce 1828 ve věku asi 40 let. Jaké však bylo jeho chování nebo schopnosti v pozdější fázi života, nevíme. Stejně jako to, kde je pohřben.
Takzvaných vlčích dětí, které vyrůstaly v divočině, se poté objevila celá řada. Známé jsou případy Dina Sanichara, vychovávaného vlky, chlapce jménem Saturday Mthiyane, který byl objeven ve věku pěti let ve společnosti jihoafrických opic, nebo třeba Mariny Chapmanové. Ta tvrdila, že byla unesena a dětství prožila v kolumbijské džungli, opět mezi opicemi. Paradoxně je to ale právě případ Viktora z Averyonu, který je dnes zdaleka nejlépe zdokumentovaný. I proto stále trochu tápeme ve snaze pochopit co s dítětem takové dětství v divočině, bez společnosti ostatních lidí vlastně udělá.
Co myslíte, byli byste stejnými lidmi i dnes, kdybyste prožili dětství v divočině?
