Článek
Válka v Ngogo
Přímo v srdci Ugandy, v národním parku Kibale, probíhá již od roku 2015 konflikt, který lze bez nadsázky označit za nejkrvavější a nejbrutálnější šimpanzí občanskou válku v zaznamenané historii. Na této válce, a toto označení je zcela na místě, je mimo jiné zajímavé to, že se vlastně řídí dost podobnými pravidly jako války lidské.
Lokalita Ngogo v Ugandě byla (a stále je) pro vědce unikátní. Zdejší šimpanzí komunita byla největší, jakou jsme zatím poznali. Čítala kolem 200 jedinců včetně více než 30 dospělých samců. Vědci šimpanze po dobu dvaceti let pozorovali. Skupina rozdělená na několik podskupin obývající různá zákoutí regionu žila v relativním míru a prosperitě. Společně ovládali obrovské území a všichni spolu vycházeli dobře.
V roce 2015 se však něco zásadního změnilo. Ale stejně jako to známe z našich vlastních učebnic dějepisu (a bohužel i aktuálních televizních novin), válka nevypukla hned. Jen se množily incidenty, které celou skupinu postrkovaly na pokraj krvavého a vleklého konfliktu.
Už několik let trvá konflikt uvnitř skupiny šimpanzů v Ngogo.
Předehra k válce
Od zmíněného roku 2015 začalo být v komunitě patrné, že narůstá vnitřní pnutí. Jednak se komunita začala hroutit pod svou vlastní velikostí. Narůstala četnost konfliktů o jídlo i o samice. V tomtéž roce došlo také ke svržení alfa samce jménem Jackson a zemřelo i několik dalších starších a zkušených samců, kteří celou síť vzájemných vztahů v komunitě dokázali držet pohromadě. Právě tito členové komunity se ukázali jako obtížně nahraditelní. Za svého života totiž dokázali jednotlivé frakce spojovat a udržovat mezi nimi funkční komunikaci.
Bez nich se ale za situace, kterou bychom mohli nazvat jako hospodářskou a populační krizí (málo zdrojů, málo samic), zhroutila celá dosavadní sociální struktura komunity. Poslední hřebíček do rakve soudržnosti celé komunity zasadily v letech 2017 a 2018 epidemie respiračních onemocnění. Po nich došlo k definitivnímu rozdělení skupiny v Ngogo na dvě frakce. Vědci je označují jako Centrální frakce a Západní frakce.
Válka začíná (a pokračuje)
Od roku 2018 se dřívější přátelé, kteří spolu sdíleli potravu, čistili si kožichy a drželi se za ruce, začali chovat jako nesmiřitelní nepřátelé. Střed bývalého společného území se bez jakékoliv nadsázky proměnil ve frontovou linii.
Samotná válka je vedena s brutalitou, která absolutně nezapadá do obrázku roztomilých a inteligentních šimpanzů, který většina lidí nosí v hlavě. Nejde přitom o žádné náhodné potyčky, nýbrž zcela cílenou vojenskou kampaň s jasným cílem nepřátele vyhladit.
Západní frakce např. zavedla taktiku spočívající v překvapivých výpadech na území nepřítele. „Komando“ se vždy pohybuje maximálně tiše a vybírá si osamocené jedince, které poté nemilosrdně a krutě zlikviduje.
Do dnešního dne prokazatelně „padlo“ v této krvavé válce sedm dospělých šimpanzů a sedmnáct mláďat. To ale není konečný účet. Čtrnáct dalších šimpanzů je, vojenskou terminologií řečeno, MIA, tedy nezvěstných. Celkem jde tedy o nějakých 35 – 40 šimpanzů. Je třeba si uvědomit, že v poměru k původní velikosti komunity to jsou ztráty naprosto děsivé, konkrétně 20 %.
To nejděsivější je ale ona podobnost s lidskými konflikty. Obě frakce se pomalu odcizovaly, přestávaly spolu trávit čas a postupně jejich členové přijali identitu své nové frakce. V tu chvíli začali být schopni vraždit své druhy, se kterým se ještě o rok, dva dříve běžně stýkali a se kterými vyrůstali.
Jane Goodallová, milovnice šimpanzů, napsala poté, co měla možnost sledovat v 70. letech zmíněnou podobnou válku v Gombe:
„Několik let jsem se vyrovnávala s temnou stránkou jejich povahy.“
A skutečně, sledovat něco takového je děsivý zážitek. V celém popisu ale stačí nahradit slovo šimpanz slovem člověk a získáme vlastně popis nekonečného množství nejrůznějších válek a konfliktů naší vlastní historie. Šimpanzi jsou nám bohužel až příliš podobní.
Co v tomhle válečném běsnění hledat pozitivního? Opět to samé, co v lidských válkách. Scény, kdy členové jedné frakce doprovázejí zraněného soukmenovce do doupěte, kde se od něj se zřejmým emocionálním vypětím nehnou do doby než zemře, svědčí o tom, že šimpanzi mají stejně jako my dvě tváře. Dokážou být krutí a brutální, stejně jako milující a oddaní svým přátelům. Dokážeme to někdy my nebo oni překonat, a tu první část své povahy nechat za sebou? A dočkáme se brzy alespoň konce války v Ngogo?
Zdroje informací:
