Článek
Radost ano, ale až pak
V menší či větší míře se to dotklo každého z nás. Něco chceme, ale s realizací svých vysněných plánů čekáme až do chvíle, kdy nastane jakási „ideální konstelace“. Problém je, že až příliš často k tomu nikdy nedojde. Psychologové pro to mají označení „syndrom odloženého života“.
Pro příklady nemusíme chodit nikam daleko a je dost možné, že jich i ze svého vlastního života znáte víc než dost. Budu cestovat, ale teprve až si v práci vybojuji povýšení. Odpočinu si, ale teprve až dokončíme rekonstrukci. Pojedu s dětmi na výlet, ale teprve až dokončím projekt.
Mohlo by se zdát, že je to vlastně logické. Plánování je přece dobrá věc. A v mnoha případech to jistě jinak nejde. Pokud mě nepovýší, tak na tu cestu do Austrálie mít prostě nebudu a pokud nedokončím projekt, z práce mě vyhodí. Problém je v tom, že až příliš mnoho lidí přijímá tento model jako obecně platný a podvědomě věří, že pocit štěstí a radosti jsou dostupné pouze za odměnu.
To je ovšem velmi nebezpečný způsob uvažování, protože člověku tímto způsobem život snadno proteče mezi prsty. Pokud bychom to měli k něčemu přirovnat, tak se přímo nabízí postava profesora Matulky z legendárního filmu Cesta do hlubin študákovi duše. Nezáleželo na tom, jak dlouho se učil na profesorské zkoušky, neustále říkal, že je složí „až potom“. A výsledek? Nebýt studentů, kteří ho ke zkoušce dostali lstí, by se profesorem nikdy nestal.
Je to skutečně špatně?
Možná budete kontrovat tím, že bez práce přece nejsou koláče a jedná se tedy o správný přístup. Syndrom odloženého života ale není o tom, že bychom neměli plnit své povinnosti, jde o to, aby si člověk skutečně nepřijal víru v to, že radost a štěstí jsou pouze odměnou za předchozí utrpení. Je to totiž ještě složitější. Ve chvíli, kdy člověk splní úkol, který měl být oním startovním výstřelem naplnění jeho snů, se s tím totiž mozek velmi brzy srovná. Říká se tomu „hédonická adaptace“ a člověk má potřebu určit si nový cíl. A takhle to může jít donekonečna.
Co z toho všeho plyne? Není nic špatného na tom, že si uděláte radost jen tak, bez toho, že splníte nějaký úkol. Máte právo na to být šťastní, není třeba si to zasloužit. Zkuste se proto vždy zamyslet nad tím, zda si dáváte rozumné plány, zda se nutíte k věcem, které za to opravdu stojí a zda byste si nemohli udělat radost jen tak. Stojí to za to.
