Článek
Unikátní objev
Když zmíněná bioložka zahlédla pod hladinou jakýsi černý objekt, zprvu ji napadlo, že se jedná o kus plastu, kterých je v moři bohužel víc než dost. Tentokrát se o žádný igelit ale nejednalo. Biologové brzy poznali, že před sebou mají Velkotlamce Johnsonova (Melanocetus Johsonii). Česky se této unikátní rybě přezdívá mořský ďas nebo černý mořský ďábel. A není divu, jeho vzhled je skutečně děsivý. Na první pohled zaujme široká tlama plná ostrých zubů. Podobu jako z jiného světa potom této rybě dodává i zvláštní anténka vyrůstající z její hlavy, na jejímž konci je světélkující návnada, na níž láká mořský ďas svoji kořist.
Tím se dostáváme k podstatě toho, proč je popsaný objev tak jedinečný. Nejde o to, že by rybu dosud nikdo nespatřil, vždy se tak ale stalo ve velkých hloubkách, kde mořský ďas běžně žije. Konkrétně se jedná o hloubky mezi 200 až 2000 metry. Panuje zde tma a mořský ďas tak může využít svůj speciální bioluminescenční orgán.
Zatímco ve velkých hloubkách je tento patnáct centimetrů dlouhý tvor doma, u hladiny ho živého nikdo nikdy neviděl. Bylo přitom obrovské štěstí, že se vynořil hned vedle plavidla mořských biologů, kteří hned poznali, s čím mají tu čest i to, jak speciální událost to je. Celé dvě hodiny potom velkotlamce pozorovali, brzy jim však bylo jasné, že s ním něco není v pořádku.
Mořský ďas v celé svojí kráse.
Kde se mořský ďas vzal na hladině
První věc, která vědce překvapila, byl fakt, že mořský ďas dokáže těsně pod hladinou nejen přežít, ale dokonce i plavat. Je totiž uzpůsobený k životu v úplně jiných podmínkách, především na extrémní tlak ve velkých hloubkách. Ukázalo se, že jeho tělo je zjevně schopno fungovat i v podmínkách, které se zásadním způsobem liší od jeho přirozeného prostředí. Nutno ale podotknout, že velkotlamec po dvou hodinách uhynul. Otázkou tedy je, jak se na hladinu dostal.
První možností, se kterou vědci zatím pracují, je ta, že mohl uvíznout ve sloupci teplé vody, která jej vyvezla na hladinu jako výtah. U pobřeží Kanárských ostrovů je obecně silná vulkanická aktivita. Nejrůznějších trhlin, z nichž teplá voda vyvěrá, je zde víc než dost. Druhou možností je to, že mořský ďas si dal k obědu některou z ryb, které mají v těle tzv. plynovou žlázu nebo plynem naplněný měchýř. I v takovém případě by zafungoval efekt výtahu a ryba by se rychle ocitla na hladině.
Možností je ale více. Stejně tak mohl velkotlamce spolknout plejtvák nebo třeba tuleň, a u hladiny jej prostě vyplivnout. Nakonec nelze vyloučit ani nějakou chorobu, která velkotlamce donutila plavat zdánlivě nelogickým směrem. Poté co mořský ďas uhynul jej vědci z vody vylovili a předali kolegům v muzeu na Tenerife. Ti jej nyní podrobně studují a je možné, že budou schopni odhalit i příčiny jeho výletu k hladině.
Několik zajímavostí ze života mořských ďasů
Velkotlamec Johnsonův je fascinující nejen svým vzhledem. Zajímavostí je například rozdíl mezi samci a samicemi. Mluvíme-li o tom, že ryba měří 15 cm, máme na mysli samice. Samci jsou mnohem menší a dorůstají pouze do velikosti 3 cm. Postrádají navíc onen zmíněný svítící orgán. Ten mají pouze samice. O světlo se rybám starají bakterie, které s nimi žijí ve vzájemně výhodném symbiotickém vztahu.
Fascinující je též rozmnožování. Miniaturní samci se doslova zakousnou do větší samice a čekají až uvolní svá vajíčka. Ty potom oplodní mimo tělo samice. Není snadné říct, do jaké míry je mořský ďas ohroženým druhem. Lidé ho samozřejmě neloví, je ale možné, že jej může negativně ovlivňovat klesající biodiverzita oceánů, nebo stále častější hlubokomořský rybolov. Setkání s touto rybou u Tenerife je každopádně naprosto unikátní událostí, o které budou vědci mluvit ještě hodně dlouho.
