Článek
Malá doba ledová se rozloučila „ve velkém stylu“
V polovině 19. století se období, které dnes označujeme jako „malou dobu ledovou“, chýlilo ke konci. Přesto si pro obyvatele Šumavy připravilo něco, co většina z nás zná naštěstí pouze z hororů.
Zima trvající od konce roku 1850 do jara 1851 byla v celé střední Evropě mimořádně tvrdá i dlouhá a podle kronik řady obcí šlo o jednu z nejkrutějších zim celého 19. století. Nás budou zajímat konkrétně dvě malé osady známé jako Malý a Velký Kozí hřbet.
Kozí hřbety jsou dnes již zaniklé osady na úpatí Hutské hory, nedaleko krásných výhledů do oblasti Kašperských Hor. Dnes již těch několik málo popisných čísel, které navíc patří rekreačním objektům, spadá pod město Rejštejn. V 19. století šlo ale o samostatné osady, v nichž žily desítky lidí.
Vraťme se tedy do roku 1851. Na Šumavě dosahovaly toho roku mrazy hodnot, které vedly k zamrznutí potoků, studní i částí Vltavy. Dobové záznamy nejsou sice tak podrobné jako dnešní meteorologická data, podle odhadů ale klesaly tehdy teploty pod -30 °C. Hlavně ale přišlo sněžení, a ne ledajaké.
Katastrofa Kozích hřbetů
Sněhová pokrývka byla extrémně vysoká, některé vesnice dokonce zcela odříznula od okolního světa. Týdny ubíhaly a zásoby dřeva i potravin se povážlivě tenčily. Lidé nemohli kvůli závějím opustit své domy a mohli jen doufat, že se situace zlepší. Jednoho dne skutečně přišla obleva. Ta ale kýženou úlevu nepřinesla, ve skutečnosti vše jen zhoršila.
Obleva skutečně trvala jen chvíli a poté se opět vrátily mrazy. Ty rozměklý sníh proměnily v led pevný jako kámen a situace místních lidí se stala ještě zoufalejší. To jediné, co se ještě dalo jíst, byl drcený oves s plevelem. Staří a nemocní lidé či děti byli postiženi nejvíce a umírali hlady i na nemoci, které v osadách také řádily.
Nic ale netrvá věčně a jaro nakonec dorazilo. V okolních obcích ale velmi brzy pochopili, že na Kozích hřbetech se stalo v zimě něco špatného. Jinak by už obyvatelé dorazili, stejně jako každé jiné jaro. Sestavena byla pátrací skupina a s tíživým pocitem vyrazila do osad.
Pohled, který se jim naskytl, předčil jejich nejhorší obavy. Ve staveních objevil zubožené a živořící osadníky ve společnosti rozkládajících se těl jejich blízkých, které mnozí ani nebyli schopni vynést před dům, natož je pohřbít.
Zvedla se nebývalá vlna solidarity, okolní města vysílala vozy se zásobami, pořádaly se finanční sbírky… Známému „básníkovi Šumavy“, spisovateli Karlu Klostermannovi, byly v té době pouhé dva roky. Později však tuto událost neopomněl ve svém díle připomenout:
„Nebylo obydlí bez mrtvol. V některých staveních leželi tři i čtyři mrtví. Okna se tu podle zvyklostí nikdy neotevírala nebo ani otevřít nešla. Všechny světnice připomínaly eskymácké chatrče, plné nečistot a strašlivých výparů. Těch, kteří přežili, se zmocnila tupá beznaděj. Často si ani nedali práci, aby odklidili mrtvoly ze světnice. Ty se tam pak rozkládaly. Jiní se spokojili s tím, že své mrtvé vynesli do sněhu a nechali je tam ležet. Přeživší pak připomínali oživlé kostry.“
Zdroje informací: https://www.portafontium.eu/contents/chronicle/soap-kt/kozi-hrbet
