Článek
Velký smog
Psal se 5. prosinec 1952 a Londýn se ponořil do mlhy husté tak, že by mu ji záviděl i Rákosníček. Pro obyvatele britské metropole to nebylo nic nového a zpočátku asi nikoho nenapadlo, že na konci této meteorologické epizody zůstanou tisíce mrtvých. Velmi brzy ale začalo být zřejmé, že tentokrát to bude jiné.
Mlha byla nejen hustá tak, že skrze ni nepronikly sluneční paprsky, ale navíc se začala barvit do jakési žlutošedé barvy a zapáchat jako zkažená vejce. Viditelnost se i v pravé poledne počítala na nějakých pět metrů. Tento stav potom trval až do 9. prosince, tedy celých pět dní. Po celou tu dobu byli Londýňané stoprocentně klidní a spořádaní. Zdálo se, že je něco takového nemůže rozhodit. A není divu, druhá světová válka skončila teprve před sedmi lety a před jedenácti lety prožíval Londýn noc co noc bombardování v rámci tzv. blitzu.
Když se ale 9. prosince opět ukázalo slunce, začalo být jasné, že následky uplynulých pěti dní budou mnohem horší, než si kdo dokázal představit. Nemocnice praskaly ve švech a počet úmrtí se zvýšil natolik, že v celém Londýně začal panovat nedostatek rakví a smutečních věnců. V období tří týdnů po události, které se začalo říkat Velký smog, zemřelo asi 5000 lidí a ve střednědobém horizontu dalších 7000 lidí. Celkově je tedy smogu z roku 1952 připisováno asi 12 000 obětí. Podle mnohých by ale bylo správné počítat i ty, kteří na následky smogu zemřeli později. Dnes již lze tyto oběti jen těžko vyčíslit, odborníci ale mluví o desítkách tisíc. Kde se ale takto extrémní a smrtící smog vlastně vzal?
Velký smog na Trafalgarském náměstí v prosinci roku 1952.
Příčiny velkého smogu
Jak již bylo uvedeno, mlhu a smog znal Londýn velmi dobře, co bylo tedy v roce 1952 jinak? O tom, že smog souvisí s pálením uhlí věděli Angličané již od středověku. Máme dnes tendenci spojovat si jej s dobou po průmyslové revoluci, již ve 13. století ale smog sužoval města jako Nottingham či Londýn a v roce 1307 dokonce král Eduard I. zakázal pálení uhlí na dohled od londýnského Toweru. To, že v době smogu je vzduch špinavý a páchne bylo zřejmé každému, až do dvacátého století si ale lidé neuvědomovali, že takový vzduch má i negativní vliv na lidské zdraví. O smogu se začalo jako o zdravotním problému mluvit až na začátku 20. století s tím, že samotné slovo smog vzniklo také v Anglii spojením slov smoke a fog čili kouř a mlha. Bylo to v roce 1905.
Ale vědomí toho, že nám něco škodí ještě neznamená, že s tím něco začneme dělat. To koneckonců známe i z dnešní doby více než dobře. Další dekády tak Londýňané žili se svojí „hrachovou polévkou“, jak smogu přezdívali, ve zdánlivé symbióze. V prosinci 1952 ale došlo k tomu, že se několik různých fenoménů spojilo ve smogovou „dokonalou bouři“. To, co přesně se stalo, bylo nicméně s úplností vysvětleno až před několika málo lety v práci čínských vědců.
Londýnské továrny a doprava produkovaly jako obvykle velké množství oxidů dusíku a síranů. Současně panovala silná inverze, pod kterou se vytvářela hustá mlha. Inverze navíc trvala mimořádně dlouho. Sírany a oxid dusičitý se vázaly ve vodních kapičkách mlhy, které se měnily v kapičky kyseliny. Následně se usazovaly na všech předmětech a samozřejmě také v plicích lidí, kteří vyrazili do ulic. To vše po dobu pěti dnů.
Dopady Velkého smogu
Když začalo být jasné, jak drastické jsou následky, na vládu Winstona Churchilla se snesla tvrdá kritika za to, že nedělá nic pro to, aby se situace neopakovala. Přesto ale právě tato londýnská zkušenost vedla k tomu, že byl v roce 1956 ve Velké Británii přijat zákon známý jako Clean Air Act omezující používání uhlí a dalších paliv znečišťující ovzduší.
Není náhoda, že ve 21. století přišli s přesným vysvětlením mechanismu vzniku velkého smogu právě Číňané. Čínská města se totiž potýkala se stejným problémem, a i v jejich případě dospěla situace do bodu, kdy už s ní bylo nutné něco udělat. S velkým smogem se tak už naštěstí nesetkáte ani v Londýně ani v Pekingu.
