Izrael a Írán. Jak se ze spojenců stali nepřátelé na život a na smrt

Když Teherán a Tel Aviv táhli za jeden provaz

Založení Státu Izrael v roce 1948 většina muslimských zemí odmítla. Írán se však tehdy, pod vedením sekulárního šáha Muhammada Rezy Pahlavího, vydal opačnou cestou – Izrael de facto uznal a postupně s ním navázal neoficiální, leč pevné vztahy.

Co je spojovalo? V době rostoucího panarabského nacionalismu bylo pro nearabské aktéry v regionu – konkrétně Izrael, Írán, Turecko a Etiopii – výhodné spolupracovat, sdílet zpravodajské informace a obchodovat se zbraněmi. V bipolárním světě studené války navíc stáli na stejné geopolitické straně – pod ochranou USA a obecně Západu.

V 60. letech uvalily arabské státy na Izrael embargo, mimo jiné na tolik potřebnou ropu. Írán jí měl dostatek a stal se hlavním dodavatelem. Na oplátku mu Izrael poskytoval technologie, vojenské know-how a zpravodajskou spolupráci se SAVAKem – íránskou tajnou policií. Izraelské firmy působily v Teheránu a íránští studenti studovali v Izraeli. Vztahy mezi lety 1950 a 1979 působí z dnešního pohledu téměř idylicky.

1979: Revoluce, která všechno změnila

Zlom nastal v roce 1979, kdy islámská revoluce svrhla šáha a nastolila teokracii pod vedením ajatolláha Rúholláha Chomejního. Nový režim byl nejen protiamerický, ale i ostře protiizraelský. Chomejní označil Izrael za „malého satana“, nástroj západního imperialismu a nepřítele islámu. Diplomatické styky byly přerušeny, izraelské velvyslanectví předáno Organizaci pro osvobození Palestiny. Teherán se stal patronem palestinských ozbrojených skupin a začal budovat síť spojenců proti Izraeli. Postupně se oba státy začaly vzdalovat nejen politicky, ale i civilizačně – Izrael zůstal sekulární demokracií, Írán se přeměnil v náboženskou diktaturu.

Fascinující je, že i přes neskrývanou animozitu dokázaly podle hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ oba státy spolupracovat, když v roce 1980 Irák pod vedením Saddáma Husajna Írán napadl za účelem obsadit ropná pole na východ od řeky Šatt al-Arab. Izrael si spočítal, že je pro něj výhodné Teheránu dodávat zpravodajské informace a stal se i jeho hlavním dodavatelem zbraní. Írán nadšeně tleskal, když v roce 1981 izraelské letectvo podniklo útok na Husajnův jaderný reaktor budovaný nedaleko Baghdádu. Společný sok Teheránu i Tel Avivu přišel o jedinečnou možnost získat jaderné zbraně. Z dnešní perspektivy paradoxní příběh.

Studená válka Blízkého východu

Později se vztah obou zemí změnil v nepřímý konflikt. Írán začal podporovat militantní skupiny jako Hizballáh v Libanonu nebo Hamas v Gaze – organizace, které vedou ozbrojený boj proti Izraeli. Tel Aviv na to reagoval sérií vojenských zásahů, atentátů a kybernetických útoků. Íránským klientem byl i syrský prezident Assad. Při pohledu do mapy tak vidíme jasnou snahu Ší'itského režimu vybudovat koridor ke Středozemnímu moři ovládaný přátelskými frakcemi.

Jedním z nejvýznamnějších ohnisek napětí je íránský jaderný program. Izrael jej vnímá jako existenční hrozbu. V roce 2010 se objevila zpráva o kyberútoku Stuxnet, který paralyzoval íránské centrifugy. V následujících letech byli v Íránu zabiti klíčoví jaderní vědci – útoky připisované izraelské rozvědce.

Na syrském území, zmítaném občanskou válkou, se zase obě mocnosti střetávají prostřednictvím svých spojenců. Izrael pravidelně podniká nálety na íránské sklady zbraní a vojenské základny, zatímco Írán zajišťuje zbraně pro milice operující v blízkosti izraelských hranic.

Současnost: Střet, který přerůstá v otevřenou válku

Události posledních let přiblížily Izrael a Írán ještě blíž k přímé konfrontaci. Válka Izraele s Hamasem v roce 2023 přinesla eskalaci násilí, do níž se postupně zapojily i další íránské proxy skupiny jako jemenští Hutíové. Na jaře 2024 Írán provedl bezprecedentní přímý útok drony a raketami na izraelské území – Izrael reagoval úderem na vojenské cíle hluboko v Íránu. I když obě strany následně ustoupily od další eskalace, napětí zůstalo obrovské.

Situace z 50. a 60. let se obrátila. Zatímco Írán dnes prosazuje tvrdou islamisticko-nacionalistickou linii, mnohé sunnitské arabské státy – například Saúdská Arábie – stále více podřizují svou víru v Korán víře v petrodolary, což je vede k přijetí pragmatičtější politiky. Zatímco vztahy Saúdů s ší'itským sousedem na druhé straně Perského zálivu jsou na bodu mrazu, s Izraelem ochotně podepsali Abrahámovské dohody, které vedly k normalizaci diplomatických vztahů.

Írán se mezitím snaží vybudovat protiváhu – nejen vojenskou, ale i ideologickou. Ve hře není jen regionální mocenský vliv, ale i samotné přežití izraelského státu, pokud by se íránské jaderné ambice naplnily.

Nad íránským jaderným programem skřípe zuby i většina světových mocností. Nejenže je Írán náboženská despocie, jeho význam tkví hlavně v geografii. Pokud by ajatolláhovo loďstvo kryté jadernými raketami podniklo blokádu Hormuzského průlivu (úžiny při ústí Perského zálivu), cena ropy by vystřelila do nebes, což by mohlo světu způsobit velké ekonomické potíže. Z tohoto důvodu se mezi světovými aktéry našlo jen málo opovážlivců kritizující červnový útok na jaderná zařízení.

Z událostí posledních let víme, že jednou odšpuntované násilí, ač sebelépe naplánované, má tendenci se zvrhnout v neukočírovatelný chaos. Zdá se, že teheránský režim slábne, ale nikdo nezaručí, kdo uchopí kormidlo, až se úplně zhroutí. Vzpomeňme na příklady Iráku či Libye. Naději na relativní uklidnění situace poskytuje fakt, že Írán s Izraelem nesdílí společnou hranici a precizně naváděné rakety, stejně jako účinná protiraketová obrana, jsou setsakra drahý špás.

Zdroje: