Článek
Když hrabě Štěpán z Blois ve spěchu opouštěl křižácké ležení před Antiochií, jistě měl smíšené pocity. Ulevilo se mu, že už nebude muset riskovat život na tomto Bohem opuštěném místě. Na druhou stranu se bál, co mu na to řekne jeho manželka. On sám se totiž křižákem stát nechtěl. To ona ho přinutila.
Ta žena byla Adéla, dcera jistého Viléma Dobyvatele, která měla od Štěpána nemalé očekávání. Chtěla, aby se také stal dobyvatelem. On svou krásnou dámu nechtěl zklamat, a tak se shodou okolností stal jedním z vůdců první křížové výpravy. O několik krušných let a krvavých bitev později se ocitl zde, před Antiochií, obrovským dobře opevněným městem, jehož muslimská posádka už několik měsíců bez větších potíží odolává křižáckému vojsku velmi zužovanému hladem a nemocemi. K městu se navíc přibližuje čerstvé Turecké vojsko, které zřejmě nebude mít problém unavené Evropany rozprášit. Zdá se, že s křížovou výpravou je amen. Štěpán si řekl, že už toho má dost a rozhodl se dezertovat. Vydal se zpět domů, do Normandie. Cestou narazil na byzantské vojsko, které pochodovalo křižákům na pomoc. Štěpán jim vylíčil beznaděj vládnoucí před Antiochií, což na Byzantince zapůsobilo natolik, že se otočili na patě a vrátili se zpět do Konstantinopole.
Štěpán byl popisován jako šarmantní a vznešený muž. Bylo mu to však málo platné, protože to byl osudový smolař. Den po jeho odchodu Antiochie padla do rukou křižáků, kteří jako zázrakem porazili i čerstvě příchozí turecké vojsko. Zprávy o tomto vynikajícím vítězství dorazily do Evropy téměř současně se Štěpánem a on si domů místo slíbených vavřínů, kořisti a slávy přivezl pouze hanbu. Utekl z boje a Jeruzalém ani nezahlédl. Adéla však znovu zavelela a Štěpán se musel vydat na východ podruhé, snad s cílem zachránit svou reputaci. Tentokrát nestihl utéct a nedlouho po svém příchodu padl v bitvě.
Na postavách, které se zúčastnily bojů u Antiochie v letech 1097–1098 se dá krásně demonstrovat, jak různé byly motivace účastníků křížových výprav. Máme tu Štěpána z Blois, který byl donucen manželkou. Máme tu Bohemunda z Tarentu, nemajetného šlechtice a potomka vikingů, jemuž po úspěšném obléhání padlo do rukou bohaté město, což naplnilo jeho osobní cíl – získat majetek. Ale byl tu i Petr Bartoloměj, který fungoval jako radiopřijímač. Často k němu totiž promlouval svatý Ondřej. Vůdci výpravy téměř neustále vedli spory a názory svatého Ondřeje se obvykle příhodně shodovaly s názory Petrova pána Raimonda, proto Petra Bartoloměje nebral každý úplně vážně.
Jednoho dne, když byli vyhladovělí křižáci na pokraji zmaru, přinesl na odiv jakýsi kus železa, o kterém prohlásil, že je to zbytek kopí osudu. Ano, toho kopí, jehož hrotem byl probodnut Kristus, když visel na Kříži. Objevil ho pod podlahou chrámu na základě svého vidění. Nález relikvie na tomto místě veřejně předpověděl a v kopání mu po mnoho dní asistovali pomocníci. Dlouho však bylo snažení marné. Ale jednou, právě když Petr pracoval beze svědků, zázračný předmět vykopal. Zoufalé křesťany to povzbudilo a dodalo jim to jistotu ve vítězství, kterého, ač v nevýhodě, skutečně u Antiochie dosáhli. Petr však dále mluvil do politiky a mnohým lidem přišel nevěrohodný, proto čím dál hlasitěji zpochybňovali pravost jako jeho náboženských vizí i nalezené svaté relikvie. To jej popuzovalo, a protože ve svou pravdu hluboce věřil, odhodlal se podstoupit ordál.
Pokud nevíte, co je to ordál, jedná se o vskutku prastarou justiční praktiku, kdy funkci soudce supluje sám Bůh. Samozřejmě účastníky mohlo napadnout, že si hodí posvěcenou mincí, středověcí lidé byli ovšem vynalézavější. V případě Petra Bartoloměje se jednalo o uličku mezi dvěma dlouhými zapálenými hranicemi dřeva, kterou bylo nutno projít. Stane-li se, že projde ohněm nezraněn, pravda je na jeho straně a spor vyhrál. Zpráva o chystaném průchodu plameny se křižáckým táborem rozlila jako povodeň a v podvečer konání se sešlo tisíce lidí. Mezi prostým lidem byl Petr respektován a mnoho z nich se jistě těšilo na to, až budou vyprávět vnoučatům, jak se stali svědky zázraku. Petr předstoupil před hořící dřevěnou konstrukci, ze které šlehaly děsivě vysoké plameny. Pomodlil se a věříce ve svou pravdu vběhl do ohně s posvátným kopím ve svých rukách. Po chvíli se skutečně objevil na druhé straně, ale zázrak se nekonal. Jeho tělo bylo pokryto popáleninami v takové míře, že na následky ordálu zemřel. A navíc prohrál soudní spor. Jako mnohokrát, i nyní se ukázalo, že svatí mají v oblibě dělat zázraky spíše když se nikdo nedívá než v přítomnosti svědků. Kdyby Petra navštívil namísto franského místní lékař, možná by býval přežil (článek bude mít pokračování mimo jiné o středověkých lékařských praktikách).
Zdroj: BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Voznice: Leda, 2013.
