Článek
Frankové – tak obyvatelé Levanty nazývali příchozí Evropany. Objevovali se ve vlnách, které často měly velice podobný průběh. Čerství křižáci byli vždy horliví co nejdříve pozabíjet nějaké ty muslimy. Dívali se přes prsty na své dříve příchozí soukmenovce, neboť ty obvykle náboženský fanatismus časem přešel a začali dokonce přebírat místní zvyky v hygieně, odívání, či stolování. Evropští šlechtici si brali arménské a byzantské křesťanky, které je učily po východním způsobu jíst příborem a pravidelně se mýt, což se rytířům zvyklým na evropské poměry zdálo na výsost zženštilé. Vztahy mezi lidmi různého vyznání však byly zakázány. Když si Frank začal románek s muslimkou, hrozil mu přísný trest kastrace a uřezání nosu. Nicméně obchodní vztahy kvetly čile bez ohledu na víru. Dochovala se historka jistého Sálima, pomocníka v lázních, do kterých jednoho dne přišel franský zákazník. Oba muži byli v lázeňském zařízení nazí, když tu si Frank všiml Sálimova oholeného přirození. Byl tím natolik uchvácen, že si lehl na záda a nechal se lázeňským zřízencem oholit stejně. Nebohý muslim vzpomínal, že měl křižák stejně dlouhé ochlupení v podbřišku jako vousy na bradě. Zákazník byl s výsledkem velice spokojen a užíval si nový vzhled svého mužství, když dostal další nápad. Nechal poslat pro svou paní, jejíž klín nechal také upravit břitvou. Poté poctivě zaplatil a podnik opustil.
Zatímco v západní Evropě úpadek Římské říše zapříčil ztrátu většiny vymožeností antického světa, ve Východním Středomoří jich mnoho odolalo zubu času díky kontinuitě města na Bosporu. Rozdíl mezi Franky a místními obyvateli byl výrazný nejen v hygieně, ale hlavně v lékařství. Křižáci měli původně k muslimům velkou nedůvěru, časem však sami poznali, že nechat se ošetřovat lékařem středověké Evropy je větší risk než požádat cizince o pomoc.
Thábit byl lékař pocházející z tradiční křesťanské rodiny, kterých v Levantě pod nadvládou muslimů žilo mnoho. Jednou byl povolán, aby ošetřil rytíře, kterého trápil zlý vřed na noze a ženu, která měla jiné zdravotní potíže. Thábit se rozhodl rytíře léčit obklady a ženu očisťující dietou, kdy jí zakázal veškerá kořeněná jídla. Léčba probíhala dobře, když se na pacienty přišel podívat lékař z Evropy. Thábitovi léčebné metody vůbec neznal a nehodlal se jimi zabývat. Onoho rytíře se zeptal: „Chceš žít s jednou nohou anebo raději zemřít s oběma?“ Rytíř řekl, že by si raději zachránil život než končetinu. Evropský felčar tedy přivedl muže s velkou sekyrou. Na první ránu se useknout nohu však nepovedlo. Přivedený muž prováděl amputaci natolik neobratně, že morek z rytířových kostí stříkal všude kolem. Nešťastný bývalý majitel nohy operaci nepřežil.
Poté přišla na řadu nemocná žena. Franský lékař ji vyšetřil a přišel s vlastní diagnózou – ženu posedl ďábel. Nechal ji oholit hlavu, a zlého ducha se rozhodl vypudit tím, že ji na lebeční kosti nožem vyryl znamení kříže, které poté zasypal solí. Žena zemřela. „Budete mě ještě potřebovat?“ zeptal místní lékař Thábit. Nezbyl však nikdy živý, koho by mohl ještě léčit, a tak se vrátil domů.
Neumětelství Evropských lékařů se stalo osudné i Amalrichovi, křižáckému králi Jeruzaléma. Zrovna si z dlouhého tažení přivezl úplavici, na což Evropané znali jediný lék – pouštění žilou. Jako první krále navštívili místní lékaři východní školy, kteří tento způsob terapie rozhodně vyloučili s tím, že je na ní pacient moc slabý. Poté se objevili na scéně francouzští lékaři, kteří bez zbytečných průtahů začali Amalricha léčit pijavicemi, čímž ho zabili.
V Levantě žili Turci, Arabové, Židé, Arméni, Řekové a nyní i Francouzi. Jejich kultury se mísily a zdomácnělí Evropané čím dál více řešili běžnou agendu chodu jejich nově vzniklých křižáckých států nežli ideologii svaté války. Občas vedli boje proti sobě navzájem, a když bylo třeba, dokázali i uzavřít spojenecké smlouvy s jedním muslimských státem, aby mohli bezpečně vytáhnout proti jinému. O tom, jak zvláštní byly někdy vztahy mezi válčícími křesťany a muslimy svědčí i následující historka.
Na hradě Kerak bylo veselo. Hompfroie z Torontu si měl brát jeruzalémskou princeznu Isabelu, naplánovány tedy byly několikadenní opulentní oslavy, na které byli pozváni nejváženější křesťanští hosté ze všech křižáckých států. Hrad však stál v cestě vojsku jistého Saladina, legendárního muslimského vojevůdce. Zatímco křižáci ztráceli dech, on dobýval jednu pevnost za druhou a nyní začal obléhat právě Kerak, ke kterému přitáhnul tak nenadále, že jej svatebčané nestihli opustit. Přestože mělo muslimské vojsko k dispozici i obléhací stroje a ostřelovalo hrad kamennými projektily, lidé uvěznění uvnitř se rozhodli, že si nějakým obléháním nenechají zkazit náladu a pokračovali ve svatebním veselí. Ženichova matka dokonce poslala Saladinovi výslužku – balíček jídla se vzkazem, že kdyby dopředu věděla, že může čekat tak váženého hosta, nechala by připravit vybranější pokrm. Snad doufala, že tímto gestem sultána obměkčí a on odtáhne. To se nestalo, ale odvděčil se jiným gestem. Hrad sice ostřelovat nepřestal, zakázal ale střílet na ty části, kde měli komnaty ženich s nevěstou. K pádu Keraku nakonec nedošlo, z obležení jej vysvobodila křižácká armáda.
Zdroje:
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Voznice: Leda, 2013.
GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha: Argo, 2010.
