Zfanatizované děti a vraždící žebráci. Chudinské křížové výpravy Turci bez problémů pobili

Známá scéna. Na poli za francouzským městem Clermont papež Urban II. promlouvá ke shromážděnému davu věřících. Dorazilo jich tolik, že pro tuto příležitost bylo třeba vyhotovit podium za městskými hradbami. Uvnitř nebyl dostatek prostoru pro sešlost takového rozsahu. Papežova řeč na přítomné hluboce zapůsobila. „Bůh si to žádá!“ provolávají, „Bůh si to žádá.“ Většina lidí naslouchajících této promluvě jsou obyčejní chudí poddaní, kteří se narodili v bídě a kteří tuší, že v nuzné bídě i zemřou. Nebo ne?

Píše se konec jedenáctého století a hranice uvadající křesťanské velmoci Byzantské říše se pod náporem divokého kmene Seldžuckých Turků posouvají stále více na západ. Jejich tlak sílí a jednou se skutečně stane, že nad hlavním městem Byzance Konstantinopolí zavlaje vlajka s půlměsícem, jeho jméno se změní na Istanbul a místo řečtinou se v ulicích bude švitořit turecky. Do té doby však zbývá více než tři sta padesát let, a dokud si turecká armáda neosvojí umění dělostřelby, jsou obyvatelé toho města za velkoryse postaveným opevněním v bezpečí. Již nyní však situace není příznivá. Stále další území, kterým se odsud kdysi panovalo, padají do rukou muslimských vládců. Egypt, Palestina a teď kousek po kousku i Malá Asie. Byzantský císař Alexios I. Komnenos, přestože je sám hlavou Ortodoxní církve, už dlouhé roky žádá ve jménu křesťanské solidarity hlavu vatikánského stolce o vojenskou pomoc. A nyní se konečně dočká odpovědi. Její rozsah však překoná všechny císařovy představy.

Zpět do Francie. „Bůh si to žádá.“ Papež lidem vypráví o trýzni, jaké jsou vystaveni jejich souvěrci na východě pod novými muslimskými pány. Neopomene dodat řadu sugestivních detailů o mučení, kuchání, znásilňování a zotročování. Vypráví o tom, jak se bezvěrci zmocnili toho nejsvětějšího místa – Jeruzaléma. Města, které bylo na středověkých mapách zobrazováno jako střed Světa a kde byl pochován Ježíš Kristus. Závěr byl jasný. Jeruzalém musí být navrácen do křesťanských rukou. Urban svá slova mířil zejména na vyšší vrstvy rytířů a bojovníků, rezonovala však i mezi chudinou. Není se čemu divit, součástí projevu byly i zmínky o tom, že Jeruzalém je země zaslíbená s těmi nejúrodnějšími poli. Jen to by mohla být dostatečně silná motivace vydat se na cestu. A když si pak tito těžce zkoušení lidé, pro které bylo náboženství středobodem života, vyslechli příslib odpuštění všech hříchů a věčné blaženosti v ráji, řada z nich měla jasno, kam povedou jejich příští kroky.

Západní Evropou se rozlila vlna bojového nadšení. Kněží v kostelech kázali o nutnosti války proti Turkům a o stejném tématu hovořili i kupci na tržištích. Jedním z těch, kteří se na této vlně nechali vézt byl muž zvaný Petr Poustevník. Tvář prý měl dlouhou a smutnou jako osel a bosé nohy možná ještě špinavější. A právě na oslu jej bylo možné spatřit putovat krajinou. Na sobě nosil starou mnišskou kutnu, ale slova dokázat tepat tak skvěle, že než docestoval ze severní Francie do Kolína nad Rýnem, připojilo se k němu desetitisíce následovníků z řad chudiny, kteří hltali každé jeho slovo. Co na tom, že se ve válečném umění nevyznají a nemají zbraně, když je vede Bůh. Petr se živil pouze postním způsobem, ale víno měl rád. Do Jeruzaléma se již jednou neúspěšně vydal, ale ve zlém se potázal s Turky a od té doby je nenáviděl. Teď se odhodlal na druhý pokus a rozhodně neplánoval jít sám.

Zatímco Petr stále nabíral nové lidi v Porýní, odtrhl se od jeho skupiny jistý Gautier Sans-Avoir, v literatuře zvaný Bezzemek nebo Nemanický. Poutníci neměli k dispozici žádné lodě, a proto jejich cesta do Svaté země musela vést přes Konstantinopol, město postavené na Bosporu, mořské úžině mezi Balkánem a Malou Asiií. Trasa jejich poutě se táhla po proudu Dunaje a probíhala překvapivě v poklidu. Uherský král Koloman jim dal zelenou, aby prošli jeho územím, a dokonce je podporoval potravinami, kterých pro takový počet lidí ale nikdy nebyl dostatek, a tak si křižáci museli vypomáhat kradením a sem tam nějakým menším drancováním. Větší problém nastal až před uhersko-byzantskými hranicemi, kde rabování přerostlo únosnou mez. Kolomanovi muži si s nimi ale dokázali poradit, násilníky odzbrojili, vysvlékli a nahé poslali přes hranice, aby od nich měli klid. Ukořistěné zbraně byly pro výstrahu vystaveny na městských zdech. Problém s nedostatkem jídla, ale přetrvával a k rabování došlo i na území Byzance. Musela zasáhnout armáda, která rozjitřenou lůzu z části pobyla, z části upálila a zbytek rozprášila. Jen zlomku se podařilo pod přísným dohledem dostat až do Konstantinopole, kde se rozhodli počkat na další příchozí.

Petr Poustevník vyrazil o několik týdnů později na cestu, která se mnoho nelišila trasou ani průběhem. Neklid se začal šířit ve chvíli, kdy poutníci spatřili vyvěšené zbraně svých předchůdců, z čehož celkem správně usuzovali jejich nešťastný osud. Poslední kapkou v této zápalné směsi byl snad jakýsi spor o prodej bot, po kterém začala hromadná rvačka, bezostyšné rabování města a povraždění čtyř tisíc místních obyvatel. Křižáci pobrali co mohli a ve spěchu překročili byzantské hranice. Místní vojenský velitel na ně čekal, byl ale překvapen jejich počtem, a proto se rozhodl stáhnout a nechat na místě jenom menší posádku. Zůstavší vojáci byli ovšem najatí Turci, což boží bojovníky velmi rozlítilo, podařilo se jim tyto muže přemoci a vyrabovat a vypálit město Bělehrad, které naštěstí už předtím opustili jeho prozíraví obyvatelé. Rabování pokračovalo dál do vnitrozemí, kde se již střetli s regulérní byzantskou armádou, která je bez větších problémů přemohla. Sám Petr na útěku ztratil společnou pokladnici a mnoho jeho přívrženců bylo pobito. Dokázal však zbytek jeho následovníků ukáznit natolik, aby úspěšně došli až ke Konstantinopoli.

Konstantinopol byla reliktem starověku, pozůstatek Římské říše s vodovodem a dalšími vymoženostmi, obrovskými bohatě zdobenými chrámy a na západě nevídaným přepychem. Francouzi a Němci ve svých zemích neměli šanci vidět tak veliké a krásné město. Jistě byli alespoň chvilku paralyzováni úžasem. To je ale rychle přešlo a začali krást vše od jídla až po měděná kování na střechách kostelů. Byzantský císař se jich snažil co nejdříve zbavit, dopravil je přes úžinu do Asie, přičemž jim dobrotivě poradil, aby počkali na další posily, než vytáhnou Turky, což se samozřejmě nestalo. Vypalovali a rabovali všechny usedlosti na které narazili. Muslimské i křesťanské. Křižáci se rozdělili na dvě části, z nichž jedna byla tvořena Italy a Němci. Ti se rozhodli terorizovat okolí Nikáje, města, které Turci považovali za své hlavní. Netrvalo dlouho a přitáhlo turecké vojsko, před kterým křesťanští žebráci pochopitelně nemohli obstát. Schovali se do opuštěného hradu, kde, jak zjistili, nebyl žádný zdroj vody. Urputná žízeň je donutila pít zvířecí krev i moč svých druhů. Vůdce této skupiny byl donucen vyjednávat o kapitulaci. Obléhatelé neslíbili více, než že ušetří životy těch, kdo konvertují k Islámu. Někteří svatí bojovníci na to přistoupili a skutečně byli ušetření – a poté odvlečeni do otroctví. Ostatní zajatci, kteří se své víry nezřekli, byli povražděni.

Druhou část křižáckého „vojska“ tvořili v Kibutu tábořící Francouzi. Když se k nim informace o porážce jejich spolubojovníků dostala, řekli bychom, že by přirozeně měli být opatrnější. Opak byl pravdou. Svatí bojovníci se sebrali a vyrazili na Turka. Na výsledku této akce se opět podepsal fakt, že to nebyla žádná vycvičená armáda, ale z největší části jenom gang přemotivovaných rolníků. Asi tři míle od jejich tábora se cesta táhla zalesněným údolím. Vojsko tudy procházelo hlučně a neuspořádaně. V porostech kolem cesty byli ukrytí nepřátelé, kteří křesťany vzali do kleští a rozprášili a posléze vyrabovali i tábor, kde na návrat svých mužů čekaly křesťanské ženy, děti a další nebojující účastníci výpravy. Jen asi třem tisícovkám se podařilo uniknout a loďmi se dostat do bezpečí Konstantinopole. Zde je císař ubytoval, ale nejprve raději odzbrojil.

Informace o osudu této expedice se do Evropy dostávaly jen tak rychle, jak dokázali lidé chodit a koně cválat. Když přišla zpráva, že se křižáci úspěšně dostal do Konstantinopole, zavládlo všeobecné nadšení. Mezi chudinou chodili šikovatelé a sestavovali další křižácké skupiny. Ty povětšinou s násilnostmi nedokázali počkat ani až opustí svůj rodný kraj. Velkou potíží těchto chudinských výprav bylo shánění peněz, protože většina účastníků byla absolutně švorc. A v podstatě jediná skupina lidí, která se zabývala něčím, co bychom dnes mohli nazvat finančním sektorem, byli Židé.

Začalo to nenápadně. Různé skupiny dobrodruhů, které se hodlali vydat zachránit Jeruzalém, začaly vybírat od Židů výpalné. Ti měli obvykle dost peněz a byli ochotni zaplatit, pokud je zfanatizované davy žebráků nechají na pokoji. Často se tak bohužel nestalo. První pogrom proběhl ve Špýru, vlna násilí se pak přelila do Wormsu. Je třeba dodat, že se tato zvěrstva obvykle děla přes protesty církve. Například právě ve Wormsu se místní biskup pokusil zachránit pět se židovských obyvatel ve svém paláci, ale ani jeho autorita nezapůsobila. Dav si dovnitř probil cestu a ukryté Židi zmasakroval. Podobně to bylo i v Mohuči. Místní arcibiskup nechal před přicházejícími křižáky zavřít brány, nicméně obyvatelé uvnitř města na nic nepotřebovali čekat a začali s vražděním sami. Židovská komunita se pokusila vyměnit svůj život za velký obnos ve zlatě. Křižáci jej přijali, ale Židi zmasakrovali i tak.

Jednu z takových skupin vedl i jakýsi Volkmar. Táhl z Německa přes Prahu a kudy chodil, tudy inicioval masakry příslušníků Abrahámova národa. Stejně si počínal i v Uhrách, kde měl zdejší král Koloman už plundrujcích výprav plné zuby . A právě Volkmarova skupina byla první z těch, které začal bez milosti vojensky likvidovat. Přes Uhry se už nedostala žádná výprava chudých křižáků a sen o reconquistě Jeruzaléma chudinou se rozplynul, aniž by se o to muslimové nějak zvlášť přičinili.

Další účastníci křížových výprav již byli obvykle kompetentnější a nedlouho poté byl Jeruzalém Evropany skutečně dobyt. A pak znovu ztracen. Jak se papežové střídali na svatém stolci, posílali do Levanty stále další proudy čerstvých rytířů, kteří měli za úkol pootočit vrtkavé kolo štěstěny ve prospěch křesťanů a snad konečně rozhodnout tuto sérii konfliktů. Ale jelikož se historie opakuje, o více než sto let později od chvíle, když se na scéně objevil Petr Poustevník, se myšlenka lidové křížové výpravy opět vrátila do myslí prostých věřících. Nyní v ještě o něco bláznivější formě.

Ve francouzském městě Cloyes žil prostý chlapec jménem Štěpán. Ve svých asi dvanácti letech den co den trávil na pastvách hlídáním stáda ovcí. Od svých vrstevníků se nijak nelišil, snad jen tím, že k němu promlouval Kristus. Časem nebohému Štěpánovi dokonce nařídil, aby vedl další Křížovu výpravu. Štěpán chodil po kraji a kázal. Děti od 6 let zanechávaly svých stád, která pásly, a povozů, které tahaly, když pomáhaly svým rolnickým rodičům, a jako poutníci se přidávaly ke stále zvětšujícím se zástupům. Štěpán se pokusil získat podporu od krále, ale byl poslán domů. Stejně skepticky se na jeho úkol tvářila i církev. To jej však neodradilo a s desetitisícovkami nadšených dětí vyrazil na cestu. Logika za tímto počínáním byla neprůstřelná. Předchozí tažení do Svaté země skončily nezdarem, protože se o ně pokoušely dospělí lidé, kteří již v životě mnohé zkusili, a byli tedy zatěžkáni mnoha hříchy. Na druhou stranu děti jsou ti nejnevinnější lidé v celé křesťanské společnosti, a proto to musí být právě ony, komu se podaří ztéci Jeruzalém.

Podobný chlapec se našel i v Německu, jmenoval se Mikuláš. Jeho rétorika byla podobná, pouze s menší obměnou – neplánoval Jeruzalém dobýt, ale přimět muslimy ke konverzi ke Křesťanství. Francouzské děti vyrazily do Marseille a ty německé přes Alpy do severoitalských přístavů. Cesta to byla samozřejmě úmorná, jídla byl nedostatek a mnoho dětí pomřelo ještě, než se jim poštěstilo spatřit mořskou hladinu. Co ale teď? Přepravit takové množství lidí přes Středozemní moře se může zdát jako náročný logistický problém. Nic však nemůže být dál od pravdy, Mikuláš i Štěpán měli stejný plán. Očekávali, že až dorazí na pobřeží, voda se jednoduše rozestoupí a oni suchou nohou projdou až do Levanty. Tak tu nyní máme scénu, kdy paralelně v různých přístavních městech dlí tisíce vyhladovělých dětí a smutně koukají do moře, které jim ne a ne uhnout. Každý odliv je naplní štěstím, ale poté přijde opět příliv a děti začnou propadat zoufalství. Mikuláš byl zřejmě akční chlapec a nehodlal se s tím smířit. Dovedl své poutníky až k papeži a požádal jej o poskytnutí pomoci. Dočkal se rady, aby se otočil vrátil se odkud přišel. Druhý přechod Alp byl pro zbídačené děti ještě náročnější než první, a návrat k rodičům se podařil nemnohým z nich.

To Štěpán měl více štěstí. Ne tedy s vodou, ta neustoupila ani v Marseille, ale seznámil se s dvěma námořníky jménem Vilém Prase a Hugo Železo, kteří mu nabídli, že ho i s celou skupinou dětí zdarma na svých lodích přes moře přepraví. Nabídka byla vřele přijata, děti byly převezeny do Alžíru a zde prodány na trhu s otroky.