Článek
Doby komunismu si pamatuje každý, kdo se narodil přibližně od 40.-50. let minulého století. Doba temna, kdy si lidé nemohli dělat co chtěli, kdy se nemohli bavit o čem chtěli a kdy nemohli cestovat kam chtěli. To by asi nechtěl zažít nikdo z nás. Jenže jsou zde lidé, kteří tuto dobu zažili a pamatují si na události, které otřásly dějinami minulého století. Mezi ně patřila i bolestná demolice pražského nádraží Těšnov.
Přednost dostala silnice
Radikální řešení komunistického režimu byla vlastně na denním pořádku. Nikdy nikoho nepřekvapilo, že se komunisté rozhodli pro razantní krok, ať už se to týkalo nového nařízení, uvěznění občanů nebo nových staveb. A nikdo nemohl říct nic, ačkoliv s jejich názory ve velmi častých případech nesouhlasil. Tím, že se komunisté jednoho dne rozhodli pro postavení pražské Magistrály a tím pádem dali přednost vzniku malé dálnice uprostřed Prahy, se muselo i něco zbořit. Jedním z nejbolavějších kroků bylo zničení oblíbeného a vytíženého nádraží Těšnov. Nádraží Praha-Těšnov bylo jedním ze tří železničních uzlů pražské železniční dopravy. Spolu s Hlavním a Masarykovým nádražím se stalo především důležitou spojnicí mezi ostatními městy, kde docházelo k častým obchodním stykům. A jak se měnily komunistické nálady, tak se měnily i názvy veřejných míst. Těmto změnám se nevyhnulo ani toto významné pražské nádraží. Za Rakouska-Uherska se mu říkalo Praha – severozápadní nádraží. V roce 1919 zase neslo název Nádraží Ernesta Denise. Za okupace se z něho stalo nádraží Vltavské. Poslední jméno získalo v době komunistického režimu, a v roce 1953 bylo přejmenováno na nádraží Těšnov.
Byl to Československý poklad
Kromě toho, že se nádraží stalo významnou dopravní spojnicí, se neslo i v historickém duchu. Bylo postaveno v novorenesančním stylu, jehož architektem se stal Čech Carl Schlimp. Monumentální budova byla dlouhá 115 metrů a vstupní hala byla vyzdobena římským obloukem a postranními oblouky s korintskými sloupy. Interiér budovy byl naplněn krásnou štukatérskou dekorací, která lemovala zdi i krásná okna. Ke všemu byly uvnitř zavěšeny mohutné lustry. Budova byla významnou historickou památkou, kterou si komunisté však nijak zásadně nepovažovali.
Jeden jediný výstřel
Nádraží bylo veřejnosti poprvé otevřeno v roce 1985. Jenže bezcitnost a laxní přístup k této významné historické památce zapříčinila, že z tohoto nádraží v roce 1972 odjel poslední vlak směr Lysá nad Labem. Budova následně několik let chátrala a byla veřejnosti nepřístupná. Postupem času komunisté začali tvrdit, že budova je pro veřejnost nebezpečná a tím pádem se musí zbourat. O nápravě nebo rekonstrukci vůbec nepřemýšleli. 16. března roku 1985 byla po přenesení všech vzácných soch do archivu Národního muzea budova jednou ranou odstřelena.
Dnes na tomto místě není jediná vzpomínka na toto nádraží. Proto také většina lidí ani netuší, že se v Praze takové místo nacházelo. Jediné, co z této budovy zůstalo dochované, jsou fotografie a vyprávění, které se postupem času přenesly do několika knih.
