Článek
Při svých cestách po jihozápadní Anglii často narážím na idylická městečka s temnou minulostí. Cornwall láká spoustu Čechů na drsné útesy a z Prahy se tam dostanete letadlem přes Londýn zhruba za tři tisíce korun. Nejlepší sezóna pro klidnou návštěvu trvá od května do září. Pod povrchem této oblíbené lokality se ale skrývá mrazivý příběh jedné nepochopitelné chyby.
Celé to začalo jedním obrovským nedorozuměním. Šofér John Stephens podle dobového tisku vysvětloval, že ten den jen na poslední chvíli zaskakoval za kolegu a měl doručit dvacet tun síranu hlinitého. Nenašel nikoho z personálu, dostal jen letmou instrukci k přelití látky do levé nádrže, vybral tu špatnou a neštěstí bylo na světě.
Chemikálie přímo v pitné vodě
Obrovské množství chemikálie tak nateklo přímo do rezervoáru s pitnou vodou pro sedm tisíc domácností a firem. Síran hlinitý se běžně používá k čištění odpadních vod. Odborníci popisují jeho funkci jednoduše tak, že na sebe nabalí mikroskopické nečistoty a vytvoří z nich klesající chuchvalce.
Pokud se ale v čisté formě dostane přímo k lidem, funguje jako silný jed. Lidem v Camelfordu tak začala z kohoutků téct černá lepkavá hmota, mléko v čaji se sráželo a vlasy po koupeli připomínaly slepenec. Situace ve městě rychle gradovala. Zoufalé matky volaly na úřady ohledně zvracejících dětí s puchýři na kůži.
Operátorka vodárenské společnosti Susan Jones později uvedla, že telefony zvonily nepřetržitě, ale její snaha zalarmovat vedení narazila na absolutní nezájem. Zatímco úředníci mlčeli, v místním zverimexu i na farmách hromadně umírala zvířata a řeku pokryly mrtvé ryby. Místo okamžité pomoci přišlo nepochopitelné zatloukání. Úřady lidem tvrdily, že je voda bezpečná, a radily jim přilít do ní obyčejný pomerančový džus pro lepší chuť.
Další oficiální doporučení znělo vodu převařit, což byl ten nejhorší možný krok, protože se toxiny teplem ještě více zkoncentrovaly. Za tímto mlžením stál podle odhalených vládních dokumentů strach z blížící se privatizace vodáren a obavy z propadu hodnoty akcií. Oblastní manažer John Lewis dokonce neváhal vystoupit v televizi s prohlášením o naprosté nezávadnosti vody. Veřejnost se o skutečném úniku chemikálií dozvěděla oficiálně až po dlouhých šestnácti dnech.
Vláda se snažila problém ututlat
Zprávy navíc zpočátku tvrdily, že potíže obyvatel jsou jen krátkodobé nebo způsobené úzkostí z celé situace. Místní koroner tehdy rovněž systematicky odmítal spojovat podezřelá úmrtí s kontaminací vodní sítě. Dlouhodobé zdravotní následky byly přitom zničující. Mnozí obyvatelé se z masové otravy nikdy nevzpamatovali, jako například Richard Gibbons, který měl v krvi dvacetinásobek běžné hladiny hliníku a zemřel v šedesáti letech na demenci.
Podobný osud potkal Petera Winna, kterého zabilo krvácení do mozku, zatímco další dva obyvatelé kvůli silné duševní zmatenosti spáchali sebevraždu. Další obětí byla Carole Cross, u které se objevila neobvykle agresivní forma Alzheimerovy choroby a pitva odhalila abnormální množství hliníku v mozku. První hmatatelné důkazy začal naštěstí sbírat právě manžel zmíněné oběti Doug Cross.
Všiml si modrajícího mýdla ve vaně a správně si odvodil, že agresivní voda rozleptala vodovodní trubky a uvolnila do oběhu měď. Trvalo ale přes deset let, než britský tisk zveřejnil jasné důkazy o masivním poškození mozků nevinných obyvatel. Teprve v roce 1999 někdo kompetentní neochotně uznal, že lidé skutečně utrpěli obrovskou fyzickou i psychickou újmu.
Následovaly až komicky nízké tresty a finanční náhrady. Vodárenská společnost dostala směšnou pokutu a odškodné pro několik stovek obětí sotva pokrylo základní výlohy spojené s léčbou. O práci přišel jeden jediný manažer, zatímco generální ředitel firmy dostal po privatizaci štědře přidáno. Přeživší obyvatelé tak po téměř čtyřiceti letech dodnes marně čekají na spravedlnost a záruky bezpečnosti. Tento drsný příběh ukazuje, jak křehká je naše jistota ohledně naprosto běžných věcí.
Na cestách je třeba být opatrný
Z vlastní zkušenosti vím, že důvěřovat na cestách lokálním úřadům naslepo se nemusí vždy vyplatit. Osobně se mi na mých výpravách osvědčilo nosit s sebou filtrační láhev a v rizikových oblastech používat balenou vodu i na obyčejné čištění zubů. Velkým mýtem mezi cestovateli je totiž nebezpečné přesvědčení, že převaření vody zničí úplně všechny hrozby.
Jak jasně ukázal případ z britského venkova, teplo spolehlivě zlikviduje bakterie, ale chemické znečištění nebo těžké kovy ve vodě naopak nebezpečně zkoncentruje. Vždy proto na svých cestách sledujte nejen oficiální zprávy, ale i reálné chování místních obyvatel a zvířat. Ty vám totiž často napoví hrozící nebezpečí mnohem dříve, než se cokoliv podstatného dozvíte z večerních zpráv. Prevence a zdravý selský rozum jsou pro bezpečné cestování vždy tím naprosto nejlepším filtrem.
Zdroje článku:
