Článek
Ve starověku si lidé žili svůj vlastní svět. Pravidla tehdy ještě moc neplatila a zákony přesně nestanovaly, co kdo může a nemůže dělat. Především Řekové a Římané se nad ostatními Evropany cítili nadřazení, protože do světa umění, filozofie a literatury donesli opravdu mnoho. Lidi jiné rasy nebo etnika považovali za méněcenné a ubohé. To vyvolávalo už v tehdejší době mezi známými filozofy diskutabilní otázky, kterými se zabýval například Aristoteles či Parmenides.
Měli svůj svět
Lidé proto žili v té době po svém a žádný řád se jich netýkal. Přírodní jevy, mezi které patří bouřka, déšť, vítr, střídání ročních období a záplavy, připisovali především bohu a vyšším jevům. Tyto jevy považovali za boží trest. Jak se uvádí v několika dochovaných pramenech, například v Platonově díle Faidon, kde odkazuje na to, že Thor ovládal oblohu a Neptun moře. Velký filozof Sokrates, Platonův učitel, se zabýval především etickými otázkami, například tím, co tvoří dobrý život. Ne nadarmo se mu také začalo říkat učitel moudrosti, který chodil od města k městu a lidem předával svůj vlastní a objektivní názor na svět.
Postižené děti byly zlo
Proto také z doby starověkého Řecka a Říma existuje jen málo zápisků o tom, jak to bylo s dětmi, které se narodily s nějakou genetickou vadou. Řekové takové děti označovali za idioty. Podle nich byli bezvýznamní a na tomto světě pro ně nebyla připravena žádná role. Například Aristoteles věřil v to, že stejně jako většina ostatních lidí ve starověkém Řecku, je to právě muž, který je nejvýše vyvinutou lidskou bytostí. Žena podle něho představovala první krok k lidské deformaci. Proto Aristoteles prosadil zákon, který manželům zakazoval vychovávat deformované děti. Ve své Politice Aristoteles napsal: „Pokud jde o vystavování a výchovu dětí, nechť je vydán zákon, že žádné deformované dítě nesmí žít.“ Ačkoliv je dodnes antické období považováno za jedno z nejdůležitějších pro rozvoj filozofie, literatury a medicíny, jejich názory by dnes absolutně nemohly být praktikovány.
Retardované děti je třeba zlikvidovat
Právě v Římě se s postiženými dětmi zacházelo jako s odpadem. Nebyly vůbec považovány za důležité, všichni se jim vyhýbali a mnozí se jich štítili. Děti, které byly hluché, slepé či mentálně retardovaní, byly ze strany veřejnosti pronásledovány. Lidé jim záměrně ubližovali a jejich rodiče, aby měli od národa klid, je údajně házeli do řeky Tibery. Mnoho postižených dětí bylo posláno na práci žebráka – domů nosil peníze, ale během dne trpěl a stal se terčem posměchu, nadávek a kopanců.
Zdroje článku: mn.gov, florence.cz, nespěchej
Kniha - Aristoteles Politika
PLATON: Faidon, ISBN: 80-85241-36-0
