Článek
Představte si život úspěšného herce nebo vytíženého reportéra v devadesátých letech. Máte spoustu zajímavé práce a peníze se točí. Nikdo vám nestojí za zády a úřady po vás téměř nic nepožadují. Po několika dekádách ale oslavíte pětašedesáté narozeniny a na sociální správě zažijete ledovou sprchu. Stát vám nedá na stáří ani korunu. Přesně tohle nyní řeší desítky českých umělců nebo lidí na volné noze. Nejde přitom jen o jedince, kteří by svá nejlepší léta bezstarostně prohýřili. Mnohé z nich potopila drsná kombinace benevolentních zákonů a pozdějších nečekaně tvrdých reforem. Pokud potřebujete i vy zjistit, zda máte odpracovaný řádný počet let, zde se dozvíte, co k tomu potřebujete.
Skrytá past svobodných povolání
Mezi roky 1996 a 2008 platila v české legislativě obrovská výjimka. Lidé ve svobodných povoláních neměli žádnou povinnost platit sociální pojištění. Bylo čistě na nich, zda se do systému dobrovolně přihlásí. Většina z nich logicky volila vyšší čistý příjem a odvody ignorovala.
Režiséři nebo kameramani v té době často ztráceli stálá místa v televizi a přecházeli na velmi nejistý externí režim. Volnost odvodů tak pro ně znamenala obrovskou finanční úlevu. Daně z honorářů sice platili normálně, ale důchodový systém je zcela míjel. Všechno se změnilo až na konci roku 2008. Od té doby musí tito profesionálové odvádět pojistné povinně. Zcela se tak vyrovnali běžným živnostníkům a podnikatelům.
Kde se tedy stala fatální chyba? Největší past zaklapla po roce 2010. Do té doby vám k získání penze stačilo odpracovat 25 let. Politici ale minimální dobu účasti na pojištění zvedli o celou dekádu na současných 35 let. Pro někoho s chybějícími třinácti lety se tak řádný odchod do penze stal matematicky nedosažitelným. I kdybyste chtěli pracovat do úmoru, tělo vám to v sedmdesáti letech často nedovolí. Zkuste si vzít kalkulačku. Pokud jste začali tvořit ve třiceti a dekádu jste státní systém legálně ignorovali, oněch 35 let pojištění prostě nenasbíráte.
Zavřené dveře a nulová flexibilita
Nedávno se mi svěřil jeden známý herec s velmi podobným osudem. Moc dobře věděl o svém dřívějším rozhodnutí neplatit státu nic navíc. Počítal proto logicky s naprosto minimální penzí. Úřad mu ale žádost rovnou zamítl. Skokové zvýšení odpracovaných let totiž přišlo naprosto bez varování. Umělec prý úředníkům opakovaně navrhoval okamžité doplacení chybějící částky ze svých celoživotních úspor. Byl ale nekompromisně odmítnut. Zákon hovoří jasně a plošné zpětné doplacení za tak dlouhou dobu striktně zakazuje.
Běžný občan může zalepit díru v evidenci maximálně rok dozadu. Další výjimky platí jen pro hrstku specifických životních situací. Práce na volné noze mezi ně bohužel nepatří. Umělci proto oprávněně cítí obrovskou nespravedlnost. Další žena z filmové branže mi potvrdila příběh svého pětasedmdesátiletého kolegy režiséra bez jakéhokoliv nároku na důchod. Kdyby stát tehdy srozumitelně popsal budoucí rizika, všichni by se prý zachovali jinak. Změna pravidel za běhu jim připadá naprosto absurdní.
Lidé zvenčí často rádi moralizují. Tvrdí, že neznalost neomlouvá a příslušníci svobodných povolání si svůj osud zavinili sami. Zčásti s tím mohu souhlasit. Zodpovědnost za vlastní finance leží primárně na každém z nás. Tady ale narážíme na obrovskou nepružnost celého byrokratického aparátu. Máme tu skupinu lidí ochotnou své staré mezery srovnat. Stát by z nich mohl na pojistném získat miliony korun. Mohl by klidně naúčtovat tučné penále za zpoždění. Místo toho raději nechá seniory spadnout do existenčních problémů a odkázanosti na sociální dávky.
Srovnejme si aktuální realitu na trhu práce. Běžný zaměstnanec na hlavní pracovní poměr má naprostý klid. Zaměstnavatel za něj všechnu administrativu řeší automaticky a peníze státu posílá. Osoba samostatně výdělečně činná naopak odvádí nemalé měsíční zálohy ze svého vlastního účtu. Zato lidé fungující pouze na krátkodobé dohody o provedení práce mají často zaděláno na obrovský problém. Pokud jejich výdělek nepřekročí zákonný limit pro odvod daní a pojištění, sociální systém je zcela ignoruje. Mnoho mladých lidí si takto sice hezky přivydělá. Roky jim ale běží a do důchodové evidence se nezapíše ani jediný den. Nejčastějším mýtem je zkrátka naivní představa, že vás stát nakonec nenechá padnout. Nenechá, ale dostanete jen existenční minimum. To opravdu nikdo dobrovolně nechce.
Jak zkontrolovat vlastní účet
Co z toho plyne pro vaše osobní finance? Udělejte si okamžitě důkladnou revizi svých papírů. Doporučuji jeden velmi jednoduchý postup krok za krokem. Vezměte si svou bankovní identitu a přihlaste se do ePortálu České správy sociálního zabezpečení. Najděte si svůj informativní osobní list důchodového pojištění. Pečlivě se podívejte na evidované doby. Často tam chybí potvrzení od dávno zkrachovalého zaměstnavatele z přelomu tisíciletí. Tuhle banální chybu vyřešíte ve čtyřiceti mnohem snadněji než půl roku před podáním žádosti o penzi.
Před každým přechodem na volnou nohu si položte zásadní otázky. Dokážu si z nestabilních honorářů odložit stranou alespoň pětinu příjmů? Zvládnu si platit komerční pojistku pro případ dlouhodobé nemoci? Úředníci totiž už nyní zamítají tisíce žádostí ročně. Doba vysokoškolského studia se už do penze nepočítá vůbec. Podmínky budou do budoucna jedině tvrdnout a státní kasa vysychat. Nespoléhejte proto na štěstí ani na spásu od politiků. Vezměte své finance pevně do vlastních rukou a zajímejte se o svá práva aktivně.
Zdroje:
autorský text, pohled redakce, odborné dotazování,
