Cestou na Schliffkopf aneb jak se stát nepřítelem „tlustých gum“

Nedaleko horského přechodu Zuflucht (o něm jsem psal minule), asi šest kilometrů na severozápad, se tyčí hora Schliffkopf. Je vysoká 1055,8 m.n.m. (tedy je výš než zmíněná „Passhöhe“) a z parkoviště od hotelu Zuflucht k ní dojdete pohodlnou turistickou stezkou přes západní úbočí hor, po tzv. „Václaváku“. Je to můj zcela soukromý název této turistické trasy, protože ve Schwarzwaldu žádné „Václavské náměstí“ pochopitelně nenajdete. Tuhle trasu znám už od nepaměti (tedy od té doby, co jsem se tu usadil), byl jsem tu mnohokrát a vím, že aby tu jeden nepotkával živáčka na každém kroku, to už musí být sakra hnusné počasí, případně hluboká noc.

Ono není divu, že „spojnice“ mezi Schliffkopf a Zuflucht je tak hojně využívaná. Nečekají tu na vás žádné terénní záludnosti, cesta je široká, zpevněná, i v deštivých dnech bez bláta a louží. Žádné zničující stoupání (jste už prakticky nahoře, takže jen občas krátce nahoru dolů, nic co by vám mělo vzít plíce). Po levé ruce (to když jdete směrem od Zuflucht) máte krásné výhledy do údolí na klášter Allerheiligen (Všech svatých), na městečka Oppenau a Ottenhöffen. A nejen za slunečného počasí dohlédnete až do roviny k Rýnu, tekoucího volně podél hranice s Francií.

Snadná dostupnost, nenáročnost terénu i panoramata, dělají z této turistické trasy snadno „dobyvatelný“ cíl výletníků všech věkových kategorií. A tak je tu občas opravdu „husto“ (což se ještě znásobilo díky pandemii, během které spousta z nás objevila dosud skryté kouzlo přírody), i protože zhruba na půli cesty mezi Schliffkopf a Zuflucht se nachází naučná stezka Lotharpfad („Lotharova stezka“), častý to výletní cíl zejména rodin s dětmi.

Lotharpfad vede místy, která poničil orkán „Lothar“ v prosinci 1999, když se prohnal severním Schwarzwaldem a zanechal po sobě velké škody v podobě rozsáhlých ploch polámaných či vyvrácených stromů (kromě jiných škod, dokonce i na životech). A právě na takovém místě byla stezka zřízena, aby návštěvníci hor mohli pozorovat, jak se příroda sama vypořádává s následky této přírodní katastrofy. I tady je většinou „narváno“. K tomu úzké dřevěné chodníčky, takže jeden má občas pocit, že si tu dalo dostaveníčko celé Německo. Ale co, jeden tam pokaždé chodit nemusí, alespoň ne v čase dovolených a prázdnin, kdy je to tu nejhorší (a dostaveníčko si tu dává zřejmě celá EU).

Když se „prorvete“ naučnou stezkou skrz, užijete si zeleného šera nikým neregulovaného nového lesního porostu (zákeřně tyjícího z tlejících zbytků Lotharových obětí) a přes několik stovek metrů dřevěných chodníčků dojdete na konec Lotharpfad, ocitnete se na parkovišti. To je ( jaký to div že?) většinou také plné (je hezky, víkend, nebo svátek). Podél něj pak sviští Schwarzwaldhochstraße (Schwarzwaldská vysokohorská silnice).

Schwarzwaldhochstraße si můžete představit jako dálnici přes vrcholky severního Schwarzwaldu. Je 60 km dlouhá, pěkně asfaltovaná a vede z Baden-Baden až do Freudenstadt. Během jízdy po ní si užijete všechna nejdůležitější místa této části hor: od zmíněného města „boháčů“ Baden-Baden, přes ledovcové jezero Mummelsee, nevyhlášený hlavní stan Národního parku Ruhestein, kolem Lotharpfad, přes lyžařské středisko Kniebis až do města Freudenstadt. Rychlost mírná (povětšinou 70 km v hodině), parkoviště při silnici plná (hezky, volno, svátek, prázdniny) a hustota provozu v závislosti na roční době a počasí.

Motorizovaní turisté nechť si tedy užijí nového asfaltu a výhledů ze staženého okénka, pro nás pravověrné turisty-chodce je pochopitelně lepší vrátit se na trasu mezi Zuflucht a Schliffkopf. Takže hajdy zpět na naučnou stezku. Žádný stres, můžete použít jiný chodník, než kterým jste si proklestili cestu sem, skrz Lotharpfad; tras je tu na výběr několik a každý rok přibývají další metry nového dřevěného chodníku. Ovšem stejně tak přibývá i zážitků lačných návštěvníků. Takže nula od nuly pojde a vy musíte přítomnost ostatních turistů, výskajících dětí a na vodítku pobíhajícíh domácích mazlíčků trpělivě a přátelsky strpět.

Pak už to opravdu netrvá dlouho a dojdete pod Schliffkopf. Na místě pocítíte možná malou zradu a napadne vás, proč parkovat šest kilometrů daleko (a trmácet se pěšky), když přímo pod horou je hned několik parkovišť. Schliffkopf totiž také leží na Schwarzwaldhochstraße a je tudíž lehce (motorizovaně) dostupná, ale na druhou stranu byste přišli o ta panoramata a výhledy do údolí. K  nezaplacení, to mi věřte (stejně jako pocit, že jste udělali něco pro své zdraví. Ostatně, na zpáteční cestě můžete použít autobus - má zastávky po celé trase).

Ale nejenom parkoviště a Schwarzwaldhochstraße vás upomenou na to, že se nacházíme v hlubokém 21. století. Pod horou stojí i stejnojmenný hotel, který nese spoustu přívlastků: hotel Národního parku, Spa hotel a jiné. Nejsem honěný v hotelnictví a gastronomii, ale něco mi říká, že to úplně nebude útulna pro pocestné (jaká kdysi byla na Zuflucht a teď je z ní také luxusní hotel). A nejenom kvůli moderní architektuře a exkluzivitě polohy. V okruhu pár kilometrů to je jediné místo, kde může turista složit hlavu a polknout něco do žaludku. Ovšem, musí na to mít a mimo to se obávám, že na klientelu turista-chodec není hotel Schliffkopf zrovna orientován. Inu co, každému co jeho jest. Jednomu vdolky, jinému hýčkaný luxus uprostřed divoké přírody.

Vážně divoké? První co vás napadne je, když se po písčité cestě přiblížíte se stezičce k vrcholu hory (na kterou vás nasměruje rozcestník), že vám tady něco chybí a naopak něco překáží. Chybí vám totiž ty „divoké a neprobádané“ lesy. Těch se na Schliffkopf nedočkáte. Možná sem tam nějakého nevykotlaného stromu odvážlivce, jenž odolává rozmarům drsného počasí. Případně ještě tak úplně malinkatého háječku náletových dřevin, ale jinak? Jen rozsáhlé plochy horských luk, porostlých vřesem, borůvčím, keři, travinami a prťavými borovicemi. Ostatně, co byste asi tak na vrcholku hory, která má přes tisíc metrů, čekali, že?

K vrcholku Schliffkopf je to (vždy věř ukazateli!) z písčité cesty osm set metrů. A teď k tomu, co vám překáží. Vlastně ne tak docela, lépe vyjádřeno omezuje. Musíte projít malou brankou v ohradníku. Louky na Schliffkopf totiž slouží k vykrmování býložravého zvířectva všeho druhu, ale nejčastěji dobytka hovězího (a s nimi i ovcí a koz). Tudíž můžete vstoupit zcela bez obav. Krávu, stračenu naši vezdejší, jistě dobře znáte. Víte, že nám dává mléko, maso a je to sice velké, ale rozhodně neútočné zvíře. Ačkoliv. Nejde úplně o stračenu jihočeskou, ale plémě zvané Hinterwälder. Je sice na chlup stejně barevné, i ono se rádo s člověkem rozdělí o ony poživatiny jimiž disponuje (u masa si nejsem tak jistý), ale oproti stračeně jihočeské má delší rohy a je menší. To aby dobře snášelo nepřízeň horského počasí. A s tím neútočením; informační tabule hned za brankou vás nabádá, jak se chovat, pokud se nějaká ta stračena přiblíží na dosah vaší ruky a nemá zrovna ten den náladu. Procházíte totiž jejím výsostným územím (pastvinou a vlastně i obývákem, neboť stračeny tu pobíhají celoletně až do podzimu - tak pozor!) a měli byste se tak i chovat. Vžijte se do stačeniny mysli; u sebe doma v obýváku byste asi těžko strpěli houfy výletníků. Takže zachovat klid a stezičkou kamenitou k vrcholu Schliffkopf vstříc!

Zachování klidu je navýsost důležité nejen s ohledem na pasoucí se stračeny, ale i z prostého (ačkoliv neméně důležitého) faktu, že se nacházíte na území Národního parku Schwarzwald. To je nejvyšší stupeň ochrany zdejší přírody a varování pro neukázněné výletníky. Jelikož jak známo, každý takový park má svá psaná pravidla, jak se v něm chovat. Druhý stupeň přidá Chráněná přírodní oblast Schliffkopf. Tedy dvojnásobně nutné ohleduplné chování se k místní přírodě. A běda, nebudete-li pravidla dodržovat. Místní rangeři sice nenosí kolty proklatě nízko u pasu, ale jsou v mezích zákona neúprosní. Tedy když je vůbec potkáte.

Čím je hora Schliffkopf a její bezprosřední okolí tak vzácné, že si zaslouží vlastní chráněnou oblast? Dokonce nejstarší v celém severním Schwarzwaldu? No právě pro ty horské louky, které sice „vytvořil“ člověk, ale příroda je „zhodnotila“. A jak to vlastně bylo?

Ještě ve středověku byly nejvyšší polohy severního Schwarzwaldu porostlé hlubokými jedlovými lesy. Ba co dím, pralesy to byly! Neprostupné, plné dravé zvěře. Když tehdejšímu pocestnému, který byl donucen z nějakých hodně závažných důvodů se tudy trmácet, nevypíchla oko větev jedle (či nespadl ze skály), pak mohl být dost dobře sežrán medvědem či vlkem. Tedy pádné důvody se těmto místům vyhnout. Ale časy se měnily, lidí v údolích přibývalo, jejich stáda dobytka rostla (jíst se i tehdy muselo) a pastviny dole už nestačily. Takže sekery, pily a hurá na vrcholky hor! Kácet ony hluboké lesy (a dřevo použít na stavbu domů nebo lodí - viďte milí Holanďani), aby bylo dostatek pastvy pro ovce, krávy a jinou domácí „havěť“, kterou sem předci němečtí na jaře vyhnali, aby si na podzim na stračeny zase vzpoměli a zahnali je dolů, do údolí, do teploučkých stájí.

Člověk tedy vykácel celé plochy lesa (a co by za něj dneska leckde na světě dali) a ono se to teď vydává za bohulibý čin, který se chrání zákonem? Ano, i když se to zdá být padlé na hlavu. Vykácené plochy lesa (či vypálené) pro žravé potřeby dobytka, zvané zde „grinde“ (ve volném překladu z švábské alemanštiny „holá hlava“) jsou unikátním ekosystémem se svými pravidly. Částečně podmáčené louky s rozsáhlými vřesovišťi, porostlé borůvčím, brusinkami, travou (např. suchopýrem) a vzácnou květenou; s nějakou tou zakrslou borovicí a  různě „poházenými“ skalními útvary z pískovce. Původně se takové území rozkládalo od Kniebis až po Dobel (území ležící na sever, se stejnojmennou vesnicí, cca 55 km vzdálené). V současnosti se původní plocha „grinde“ smrskla na nějakých 180 ha a sahá od Kniebis, přes Schliffkopf až po Hornisgrinde. Apropos, Hornisgrinde je nejvyšší hora severního Schwarzwaldu s 1164,4 metry nad mořem výšky. A jistě i vy si všímáte, Hornis-grinde.

Nejenom květena (pro oko i pro sežrání) je však to, z čeho příroda docílila „výhodu“ a z původně člověkem „zmrzačené“ krajiny udělala chráněný unikát. Na plochách „grinde“ našla útočiště i mnohá zvířátka (tedy kromě těch, která člověk „strpí“, aby neumřel hlady). Z těch nejvzácnějších například různé druhy tetřevů a jiných ptáků, hmyz a motýli. Z těch, kterým se určitě raději vyhnete (a nemyslete hned na medvěda, toho už tady nepotkáte) jsou to zmije, kterým rozpálený pískovec dělá zřejmě velice dobře na kůži.

Plochy „grinde“ však přirozeně zarůstají (nám také neustále dorůstají vlasy a nehty). Takže je potřeba je neustále čistit od náletových dřevin a jiných „vetřelců“ (za tímto účelem se tu dokonce každý rok setkávají dobrovolníci a jedou jako pily). Ale hlavně, to se úplně nabízí, se zůstalo o těch nejosvědčenějších „sekaček“ všeho co má tendenci růst: tedy u stračen, ovcí a koz. Především ty (samozřejmě pod odborným vedením člověka) se starají o to, že „grinde“ existují i dnes. Sice se po nich nemůžete prohánět třeba se síťkou na motýli (už jen kvůli tomu, že riskujete uštknutí zmijí), protože jsou, jak známo, chráněny, ovšem i pohled na ně potěší oko turisty-chodce.

Než jsem se pustil do obsáhlého výkladu o tom, co to je „grinde“ a jak je dnes významná, byli jsme na kamenitém chodníčku směrem k vrcholu Schliffkopf . Tak jdeme tedy dál. Teď už vydáni napospas stračenám (procházíme pastvinami) a jejich náladám.

Vrchol hory je vlastně placka. Žádný špičatý vrcholek, na kterém byste mohli popustit uzdu svým dobrodružným sklonům, nečekejte. Ale i tak je výhled z něj z ranku „to stojí za to“. Pár laviček, dřevěný kříž opodál, toť vlastně vše, co vám vrchol Schliffkopf nabídne. Pokud jste nespokojeni (úsilí nebylo odměněno selfíčkem před ukrutně strmým vrcholkem), můžete se vydat dál po úzkých stezkách kolem celé hory. Upozorňuji vážně úzkých a i nadále kamenitých, vedoucích mezi „grindemi“ (my už víme, o co jde) s typickou flórou a faunou (tu předpokládám, zmije raději hledat nepůjdu a tetřeva přes den aby jeden pohledal). Přes různá spojení turistických tras můžete dojít až na Ruhestein, to když se vydáte na severozápad, případně až ke klášteru Allerheiligen, když půjdete opačným směrem, tedy na jihozápad.

Cestou na severozápad půjdete kolem zvláštního obřího kamene. Je to sice kus skály, ale slouží jako památník na pět set (!) zemřelých členů lyžařského klubu (Schwäbischer Schneeschuhbund), kteří padli v první světové válce. Členové tohoto bohulibého spolku přátelů „sklouznutí se na prkýnkách“ postavili na Schliffkopf v roce 1911 chajdu pro znavené zastánce nového sportu. Stála v prostoru mezi oním „šutrákem“ (památníkem) a dnešním hotelem „Schliffkopf“. Nazývala se „Gedechtnishaus“ (něco jako „Vzpomínkový dům“) a v průběhu let byla ještě mnohokrát přestavována. Ale i tak do dnešních dnů nepřežila.

Ještě bych měl zmínit jednu stavbičku, která kdysi stála na Schliffkopf a je dnes (právem) zapomenuta. Vrcholky severního Schwarzwaldu byly ve druhé světové válce součástí německé obranné linie, tzv. „Westwallu“(„Západního valu“). Důvod byl jasný, z výšky máte rovinu pod sebou směrem na západ jako na dlani a nepřítele v hrsti. Nakonec to bylo nacistickému Německu platné jako mrtvému zimník. Za pokus ale nic nedáš.

Onou stavbičkou byl bunkr (podobný jako ten asi šest kilometrů jihovýchodně mezi Zuflucht a Alexanderschanze). A nebyl to ledajaký bunkr, byl určen přímo pro „fýrera“. Tedy s veškerým luxusem. Jenže (ne)milý vůdce v něm nikdy nepobyl a tak jeho nohsledi přestěhovali onen luxus právě do druhého bunkru. Tam byl „fýrer“ alespoň jednou.

Když tedy mineme „šutrák“ a půjdeme dál severozápadním směrem, chodníčkem stále úzkým a kamenitým, dojdeme pomalu k úpatí hory. Tam už jsou nějaké ty statné smrkové lesy, takže žádné strachy, v případě prudkého sluníčka je kam se schovat. Ten chodníček je tak (ne)schůdný, že i zkušený turista-chodec jde krokem opatrným a pomalým, aby si nevyknul kotník z „pantů“. Jaké však bude jeho (a vaše) překvapení, když se náhle proti vám zjeví milovník „tlustých gum“, tedy pravověrný MTB cyklista! První, co vás napadne: sním, či bdím!?

Jenže nesníte. MTB-bajker se „šplhá“ přes kameny a výmoly směrem k vrcholu. Potí se a funí, kolo „vrzká v pantech“, ale šine se pomalinku vpřed. A vy (jako já) chvíli stojíte s ústy otevřenými jako vrata od stodoly a nestačíte se divit.

Haló, zůstanu u přátelského tónu, tady se nesmí „mtbbajkovat“, za a) tu nevede žádná cyklostezka, ale pouze ta pro chodce (důkaz, cedule u úpatí hory s piktogramem přeskrtnutého kola a nápisem ve třech jazycích); za b) jsi v Národním parku! (chápu, jako argument celkem na nic).

Haló, odvětí mtbbajker také přátelsky, žádnou ceduli jsem neviděl.

Jede dál. Já se pomalu vzpamatovávám z úžasu.

Ale právě ti to říkám. Zákaz! MTB tu nemá co dělat! (fauna, flóra a „grinde“)

Hm, odvětí bajker a přeřadí, aby mě mohl objet. (Proboha kudy? Po té úžasné flóře?)

Ty nerozumíš německy? (Jsem vytočený - není to poprvé a jistě ne naposledy, co se potýkám s bajkery). ZÁKAZ JÍZDY NA KOLE!

Stavím se bajkerovi do cesty (nejsem Rambo). Tudy ne!

Ty seš magor, prohlásí bajker a míjí mě (míjí? žádný respekt před šedinami? Před Národním parkem? Před přírodou?).

Vytrčím paži a jemně do bajkera strčím. Následkem toho je i jeho rovnováha v čudu a zastavuje (na tomto terénu a jeho sklonu jsem si jistý, že se znovu nerozjede).

Bajker si mě měří nenávistným pohledem. Cože!? (Má asi dva metry a je to Rambo.)

Očekávám nakládačku, ale nevzdávám se ve svém úmyslu bránit přírodu do rozbitého těla (a první kapky krve).

Náhle za sebou zaslechnu (-neme, bajker ju také a jistě není hluchý) hlasy. Po stezce kamenité k nám přichází dvojice turistů-chodců. (Mám vyhráno, vrána k vráně a kolegové mě nenechají ve štychu).

Říkám ti, tady se nesmí bajkovat! Zařvu tak, aby to bylo slyšet (aby to slyšela i dvojice turistů). Dál jen po svých (a přes mou mrtvolu)!

Bajker přechází do protiútoku. Nečekaně. Tohle je nějaký blázen! Pokývá hlavou směrem ke mě.

To uvidíš, blázen. Teď jsme na tebe tři, pomyslím si.

Jezdí tady na kole a to je zakázáno! Žaluji přiměřeně, neboť to musí být zjevné, co je tady špatně (i slepému).

Dvojice turistů došla až k nám. Teď tě dorazíme bajkere!

Úsměv na jejich tváři (chápavý!) však patřil bajkerovi. Směrem ke mně jen nechápavě zavrtěli hlavou (!). Zrada! Zrada!

Prošli kolem nás a mířili k úpatí hory. Zrada! Teď dostanu tu nakládačku. Jen co bajker odloží kolo.

Neodložil. Naopak se rozjel, sklonu i terénu navzdory. A zabral tak, až od tlustých pneumatik létaly kamínky. Na pozdrav mi ukázal prostředníček.

A to byl konec (pro tentokrát!), ale já se nevzdávám, můj boj s tlustými „gumami“ pokračuje. Kdož sú boží bojovníci!