Vraždy ve Schwarzwaldu - Atentát na říšského ministra!

Bad Peterstal - Griesbach je obec v malebném údolí řeky Rench, v Ortenau ve Schwarzwaldu. Jde vlastně o „složeninu“ původně dvou samostatných obcí Bad Peterstal a Bad Griesbach. Obě místa jsou známá nejen díky svým minerálním pramenům, které se stáčené do láhví ze skla i plastu pijí po celém jihozápadě Německa. Známé jsou také místní léčebny a především lázně, které mají už více jak 400letou historii.

Pojedete-li do Bad Peterstal - Griesbach od západu (což je nejpravděpodobnější, tím směrem asi 30 km je dálnice A5), přijedete nejdříve do části Bad Peterstal. Hned na začátku uvidíte haly „Peterstaleru“, což je místní pitná obdoba naší české Matonky (a nebo třeba Poděbradky). Odtud se minerálky lifrují do obchodů a restaurací v širokém okolí a vězte, že není „renchstalera“ (tedy obyvatele údolí řeky Renche), který by nějaký nápoj zde stočený nepil.

Když minete „Peterstalera“ a budete projíždět městem, hned vám bude jasné, že tady je to především turistovo a pro návštěvníky lázní. Hotely a jiné ubytovací kapacity se tu střídají s restauracemi, kavárnami a cukrárnami. A kousek proti proudu Renche stojí lázeňské budovy ve své majestátní dimenzi (ačkoliv momentálně mírně omšelé).

Celá ta lázeňsko-společenská krása místa je však dnes malinko povadlá. Něco je navždy zavřeného, jinde vybujely kebaby (případně turecké pizzerie), někde se léta přestavuje. Ovšem věhlas lázní a léčeben, stejně tak i poloha Bad Peterstal-Griesbach, v údolí sevřeném strmými svahy hor, s lesy a loukami, pod kterými si Rench razí cestu až do Rýna, jsou zřejmě nehynoucí. A samozřejmě nesmíme zapomenout na znamenité minerální prameny.

Bad Griesbach, tedy ona druhá část „složeniny“, vás na první pohled přivítá méně turistickým a více „domáckým“, vesnickým facitem. I tady minete stáčírnu minerálních vod (ta však nemá s „Peterstalerem“ nic společného), jejíž značka „Griesbacher“ si v ničem nezadá s věhlasem konkurenta z Bad Peterstal. I v Bad Griesbach najdete hotely a jiná ubytovací zařízení, ale přece jenom v menší míře než u sousedů. Až na samém konci obce, těsně před „Griesbacher Steige“ (několikakilometrové prudké stoupání se spoustou serpentin na vrcholky hor), se objeví lázeňské budovy komplexu svaté Anny, s praktickým „prampouchem“ nad silnicí. A když vyjedete z obce a zlomíte první serpentinu „Griesbacher Steige“ nebudete už daleko od místa, kde se 26. srpna 1921 udál atentát na říšského ministra financí.

Matthias Erzberger byl ministrem v době tzv. „Výmarské republiky“, což byl (jak sami Němci rádi zdůrazňují) první pokus tohoto národa žít a tvořit demokracii. Po dlouhých staletích monarchie (byť od 19. století konstituční, i s parlamentem) si chtěli i Němci vyzkoušet, jaké to je, mít rovný přístup ke všem a ke všemu, vždy jen v zájmu lidu (voličstva) a ne ku prospěchu kdejakého monarchy (byť hlavy pomazané).

V Evropě po první světové válce nastal soumrak monarchií. Nejen ta v Německu padla. I Češi, Poláci, Slováci, Ukrajinci, balkánské národy, Turci, Rumuni nebo Rakušané „oslavili“ konec války, která poprvé zasáhla celý svět, svržením monarchy (či feudálního tyrana) a ustavením jiných státních zřízení. Někde zatoužili po demokracii, jinde jednoho diktátora nahradili jiným. Tedy jedno velké evropské zemětřesení, které se pochopitelně neobešlo bez průvodních porodních bolestí.

V nově vzniklém Československu jsme bojovali proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli (abychom uhájili svou samostatnost), v Německu (stále ještě nazývaném Německá říše) bojovali po roce 1918 Němci mezi sebou o charakter poválečného státu. Císař byl fuč (podle utekl) a jednotliví političtí ambicionáři číhali na možnost uchopit rozvrácený stát do svých rukou. Komunisté i zastánci starých monarchistických pořádků se mezi sebou mlátili na potkání. Střílelo se a na dlažbu starých německých měst padali mrtví. Ale nakonec se z toho Německo nějak vylízalo a vyšlo (byť stále krokem opilce) na cestu ke standardní demokracii. To byl onen „ostrov“ mezi monarchií a vládou jedné strany a jednoho vůdce, tzv. „Výmarská republika“ (délka trvání 1919 - 1933).

K jejím předním představitelům (nejen republiky, ale i té demokracie) patřil Matthias Erzberger. Politik ze strany „Centrum“ (představme si ji jako křesťanskou, spíše konzervativní stranu), poslanec Reichstagu, novinář, publicista a jeden rok (1919 - 1920) i říšský ministr financí. Jako veřejně činná osoba, která v době nepředstavitelné hospodářské poválečné krize musela dělat i nepopulární kroky, měl i Matthias Erzberger hodně politických nepřátel. Ačkoliv, ani ne tak kvůli své finanční politice, jako spíše pro jeho podpis pod příměřím uzavřeném mezi Německem, Francií a Velkou Británií 11. 11. 1918 v Compiègne ve Francii. Tím byla prakticky ukončena první světová válka a Evropa si mohla začít lízat utržené rány (spíše se však hojit na Německu, které bylo bráno za původce války).

Matthias Erzerberger jako poslanec Reichstagu (tedy parlamentu) původně podporoval válečnou politiku a sám se v ní angažoval. S jeho pomocí byla například vybudována rozsáhlá propagandistická síť na území nezávislých států. Byl také zastáncem anexe (zabrání) dobytých území. Později však svůj postoj radikálně změnil a dal se na stranu těch, kteří chtěli válku ukončit a anektovaná území vrátit.

V čele komise pro uzavření příměří tak podepsal v Compiègne nejen zastavení bojů, ale i svůj vlastní ortel, neboť nacionalisty (a echt konzervativními týpky - dnes je nazýváme populisty, pravicovými populisty, či dokonce extremisty) byl Matthias Erzberger brán jako zrádce Německa. S touto „nálepkou“ pak bojoval až do své tragické smrti.

Zejména jistý Karl Helfferich, poslanec DNVP (což není název pro čistící prostředek, ale Německá nacionální lidová strana), jinak fakt národovecká konzerva, byl neúnavným kverulantem a neustále do Matthiase Erzberga ryl. Helfferich pohnal dokonce ministra k soudu (obviňoval ho, že svou finanční politikou jde na ruku „vítězným mocnostem“ ke škodě Německa) a proces překvapivě vyhrál. Tím vlastně donutil Erzberga k abdikaci a stažení se z veřejného života.

Jenže bývalý politik je stále politikem, to platí dnes stejně jako tehdy. Proto byl Matthias Erzberger i nadále trnem v oku nacionalistům, echt konzervativcům, kamarádům uprchlého císaře i bývalým (případně stále činným v německé poválečné pidiarmádě) generálům a důstojníkům. A ti omílali stále stejnou písničku: podpis pod příměřím, podpis pod příměřím, zrada, zrada.....

Tím se osud bývalého ministra pomalu uzavíral. A když své nepřátele ještě nadzvedl tím, že ohlásil návrat do politiky, byl jeho osud zpečetěn. Stačilo si jen vyčíhat, kdy a kde udeřit.

Příležitost si jeho nepřátelé vyčíhali, když Matthias Erzberger trávil dovolenou ve Schwarzwaldu, právě v Bad Griesbach. Okolní lesy přímo lákají (tehdy tomu jistě nebylo jinak) k procházkám a politickým disputacím na čerstvém vzduchu. A tak když si bývalý ministr vyrazil spolu s partajním kamarádem Carlem Diezem do okolí na špacír, počíhali si na něj dva bývalí námořní důstojníci (zhrzení, zrazení bojovníci z první světové války) Heinrich Tillessen a Heinrich Schulz a milého Erzbergera zastřelili. Nejednali úplně ze svého popudu, zadavatelem atentátu byla organizace „Consul“ (zájmové sdružení radikálně smýšlejících echt pravičáků), ale určitě nebylo potřeba oba pachatele nějak zvlášť motivovat. Ostatně, organizace se o pachatele postarala (skoro jako padre kmotr o své ovečky) a pomohla jim k útěku do zahraničí. Za svůj čin tak oba pykali mnohem později (a spíše symbolicky).

Místo, kde se atentát udál, leží dnes zcela neprakticky uprostřed prudké serpentiny na „Griesbacher Steige“. Upomíná na něj pomník s Erzerbergovým jménem a informační tabule. A stejně jako minerálky patří k Bad Griesbach i tato neblahá událost bude navždy připomínat, že nejen příroda dělá Schwarzwald známým.