Za vším hledej dřevo. Největší sněhová katastrofa v dějinách Německa

Blíží se zima. Mnozí z nás se těší na bytelnou lyžovačku na horách, okořeněnou svařákem na sjezdovce a dech beroucími panoramaty jako z filmu Homolka a tobolka. Jiní (a to možná většina) by už konečně chtěli mít Vánoce bílé a často o nich ve spánku sní. Ale určitě všichni bychom nejraději, kdyby se sníh držel jenom na horách, abychom se vyhnuli komplikacím s ním spojenými. Tam, nahoře, ať je bílo. I s tím nádechem romantiky.

No právě, na horách ať padá do aleluja. Tam se to unese, turisticky a rekreačně. Tam se zapadané auto či silnice přejdou s mnohem lehčí duší (myslete na ta panoramata a svařák). Jenže, vždycky nebyly hory „udělány“ jen pro sklouznutí se na prkýnkách. Žili tam lidé (jasně, to žijí i dneska a schválně se jich zeptejte, zda milují přívaly sněhu). Žili a hory byly jejich obživou, ne zábavou.

Tahle tragická událost je už notně staršího data. Stala se roku 1844 a  přesto až do dnešních dnů nic jiného nepřekonalo její tragičnost. Alespoň co se lavin a Německa týká. Žádná jiná sněhová tragédie si nevzala tolik lidských životů. A pak že je na horách milo a útulno (ale je, jen to nesmíte dávat do souvislostí).

Když se Martinu Tritschlerovi, sedlákovi původem z Urachu, naskytla možnost koupit výhodně Königenhof (statek) u Neukirchu ve Schwarzwaldu, možná neváhal ani minutu. Statek stál na samotě ve Wagnerstal; v zalesněném údolí, s několika (ale opravdu jen několika) pár set metrů sousedícími statky. Ke Königenhof patřily i lesy kolem a právě dřevo stálo za zmařenými lidskými životy.

Ale jak k tomu chudák dřevo přijde. Roste si v lese a ničehož se nedopouští. To peníze za něj stržené, ty popletly Tritschlerovi hlavu. Jakmile se na Königenhof i s rodinou usadil, počaly přímo dřevorubací orgie. Lesy kolem statku mizely závratnou rychlostí, takže brzy se dalo lehce poznat, že statek má nového pána a ten je přímo posedlý touhou po penězích.

Jenže s těmi rychlými soudy o chamtivém sedlákovi, který nedbá zachování přírody, bychom neměli být tak rychlí. Ostatně, co my dnes můžeme vědět, jak těžké bylo živobytí v roce 1844, co všechno museli lidé na takovém statku udělat, aby si vydělali na chléb svůj vezdejší. A jak velké bylo pokušení skze dřevo (kterého bylo přece v horách dost) vydělat pár peněz. Tolik, že to stačilo na pohodlné živobytí celé početné rodiny.

Se zrušením nevolnictví si „lesní sedláci“ mohli se svým lesem dělat co uznali za vhodné. Sice formálně spadali pod příslušné lesní správy, které jim určovaly kolik a jakého dřeva mohou kácet, ale úřady a stát byly daleko ve městech. Tady v horách platilo právo sedláka. Obchodníci se dřevem ze sousedního Alsaska to věděli. Obcházeli jednotlivé statky a nabízeli sedlákům „závratné“ sumy za jejich stromy. A sedláci rádi vyslechli jejich nabídky. Peněz bylo potřeba.

Sám Tritschler nebyl asi zrovna příkladem cnosti. Pil, kouřil a mastil karty (ze kterých měl údajně něco dluhů) a doma se choval jako absolutistické macho. Zřejmě občas sáhnul děvečce pod sukni (tehdy běžná praxe na osamělých statcích) a k potomkům se choval despoticky přísně. To by asi dnešní děti čučely na drát, mít takového tatíka. Myslím, že by nutně psychicky zkolabovaly a vyhledaly odbornou pomoc. Ovšem tenkrát byla holt jiná doba, kterou by dnešní mládež jen těžko pochopila a o sedlákovi Tritschlerovi si dnes můžeme myslet, co chceme. Ale jisté je, že se o svou početnou rodinu staral dobře.

Takový statek si musel na sebe vydělat a uživit rodinu svého majitele. Jinak by jeho držba neměla význam. A rodina Martina Tritschlera byla opravdu početná: s manželkou Walburgou měli celkem dvanáct dětí (výzva pro dnešní matky?). Spolu s nimi v domě žila i sedlákova tchyně a tzv. „Gehausleute“, tedy rodina podnájemníků (osm lidí). Nájemné od nich vybrané bylo jednou ze součástí hospodaření statku. „Gehausleute“ byli také vítanou pomocí při těžbě dřeva, ale v zásadě měli svou vlastní obživu (v té době nejčastěji výrobu dřevěných součástí pro proslulý schwarzwaldský exportní šlágr „kukačky“).

Nedaleko statku (čti blizoučko, přes louku 32 kroků) stál tzv. „Königenhäusle“, obytný dům, který patřil rodině Philippa Behy, mistra hodinářského a výrobce hodin (a jsme zpět u kukaček), který zde žil se svou manželkou a dvěma syny Philippem a Blasiusem. Ve druhé části „Königenhäusle“ žil pokrývač Johann Löffler se ženou. Zřejmě bezdětní, historické prameny se alespoň o jejich případných potomcích nezmiňují.

Čtvrt hodiny cesty od „Königenhof“, směrem k Neukirchu, stál „Kajetanshof“. Ten vlastnil v té době jistý Paul Löffler. Zda byl příbuzným pokrývače z Königenhäusle se ony prameny nezmiňují. Každopádně bylo výhodné mít řemeslníka na dosah ruky.

Toho nešťastného dne, v sobotu 24. února 1844, přišla obleva. Na prudkém svahu nad statkem, teď díky sedlákovu „řádění“ bez jediného stromu, ležely hromady hlubokého sněhu. Každý horal vám řekne, že tady bylo na neštěstí už předem zaděláno. Stačí jen malý impuls a lavina se dá do pohybu. Navátý sníh se sklouzne po vrstvě staršího, zmrzlého sněhu pod ním, cestou nabalí další masy studené bílé hmoty a protože mu v cestě nic nestojí, míří si to pod svah, kde stojí statek. Pán Bůh s námi a zlé pryč!

Již odpoledne toho dne zasáhla menší lavinka ke svahu nejblíže postavený „Bienenstand“ (včelín). Ani to Tritschlerovi nevarovalo. Ovšem kdo by si s tím lámal hlavu, že? Na těžký život v horách byla sedlákova rodina zvyklá a nějaký včelín? Pche, lehce se to opraví. A tak se život na staku hned poté vrátil do starých kolejí. Jen sedlákova manželka Walburga občas starostlivě pohlédla na svah nad domem. Brzy se však setmělo, nastávající tma zaplnila okolí statku a zaplašila Walburginy starosti. Ostatně, měla dost práce v kuchyni s přípravou jídla pro početnou rodinu.

Po večeři se mužské osazenstvo statku rozhodlo zahrát si Cego (karetní hra, původně snad ze Španělska) a popít trochu domácí pálenky (no jo, telka nebyla, o internetu ani nemluvě. Dneska to máme a stejně se pije). Kromě sedláka Martina Tritschlera a jeho starších synů, se ke karetní společnosti v hlavní (největší) „cimře“ domu přidal i „Hausmann“ (podnájemník) Hilar Winterhalter a kluci Behovi z „Königenhäusle“, Blasius a Philipp.

Řekneme-li „po večeři“ v té době, měli bychom vědět, že se večeřívalo docela pozdě. Bratři Behovi přišli až v devět večer, takže společnost se dostávala do „provozní teploty“ (po pár skleničkách šnapsu) v čase, kdy dámské osazenstvo s dětmi v domě mělo hlubokou půlnoc. I manželé Behovi z „Königenhäusle“ už chrněli, když se kolem jedenácté večer ozvalo zvláštní dunění a do ticha noci „práskla“ dutá rána.

Maria Beha v polospánku vnímala zvláštní chvění, ve kterém se „Königenhäusle“ otřásal. Ale přisuzovala to silnému větru a pokračovala ve spánku. Ve čtyři ráno pak vstala, aby synům připravila snídani, protože ti se měli vydat s hotovými „kukačkami“ do Urachu. Jejich postele však byly prázdné. Vzbudila tedy manžela a postěžovala si, že Blasius a Philipp ještě mastí karty u Tritschlerových.

Philipp Beha, jistě rozmrzelý a rozespalý, se vydal nehodné synáčky upozornit na jejich nezodpovědnost. Venku panovala ještě hluboká tma a oproti sobotě vydatně přituhlo. Behovi náhle přišlo divné, že tam, kde by očekával světlo z oken „Königenhof“ nic neviděl. Přičítal to navátému sněhu, který okna zavál.

Jaké bylo však jeho překvapení, když místo statku našel jenom hromady sněhu a různě poházeného dřeva. Philippovi Behovi bylo okamžitě jasné, že ono „dřevo“ jsou zbytky „Königenhof“. Ještě netušil, jak velká tragédie se tu udála, zatímco s manželkou spali v domě jen pár desítek kroků od místa neštěstí. Zavolal na pomoc souseda Löfflera a poslal ho do patnáct minut cesty vzdáleného „Kajetanshof“ pro další pomocníky. Mezitím s manželkou obcházeli ruiny kdysi výstavného statku a hledali přeživší. Už si zřejmě uvědomovali, jaká hrůza leží před nimi v hromadě trosek. O to bolestivější, že někde pod nimi byli i jejich oba synové.

Brzy se na jejich volání ozvalo „my ještě žijeme!“. Byla to jedna z dcer Tritschlerových, Bibiane, jenž se sama dostala z hromady sněhu. Spolu s Behovovými vytáhla z trosek i její sestry, které s ní spali v jedné místnosti a dovedli je do „Königenhäusle“. Philipp Beha zatím pokračoval v pátrání po dalších přeživších.

Brzy po svítání přicházelo stále více lidí z údolí a okolních statků, aby pomohli s odklízením trosek. Byl také informován starosta z Neukirchu Auber a místní farář Schilling. Toho bylo především potřeba, protože teprve s ranním rozbřeskem dostal rozsah celé tragédie zřetelné, smutné obrysy.

Celý „Königenhof“ byl nárazem laviny posunut o šestnáct kroků směrem do údolí a sesypal se „na hromadu“. Přitom v sobě pohřbil vše živé. V době neštěstí se v něm nacházelo dvacet čtyři lidí. Kromě Martina Tritschlera, jeho ženy Walburgy a jejich jedenácti dětí (jeden ze synů byl v té době v učení a na místě tragédie nebyl), sedlákovy tchyně, rodiny podnájemníka Winterhaltera (celkem osm lidí) i oba synové manželů Behových. Z tohoto počtu nepřežilo tragédii celkem šestnáct lidí (původně se uvádělo sedmnáct, ale později se zjistilo, že jedna z dalších dcer Tritschlerových přežila také), včetně obou synů Behových.

Mrtví byli ukládáni do kaple a po týdnu byly na saních převezeni do Neukirchu na hřbitov. Malá kaplička stála v té době u každého statku v horách. A to ze zcela praktických důvodů. Náboženské potřeby lidí žijících tak odlehle od civilizace mohly být s Bohem vyřízeny promptně na místě a nemuselo se hned s každou „boží prkotinou“ upalovat do vzdáleného kostela dole pod horami.

Nebyli to však jen lidé, kteří byli obětmi laviny. Jako každý správný statek, měl i „Königenhof“ něco dobytka, nějakou tu kravku, koně (ti byli taktéž Tritschlerovi nápomocni při rubání dřeva) a jinou domácí havěť. A tady měla tragédie přímo brutální pokračování; většina zvířátek přežila, ale mnohá těžce zraněna. A tak nastoupili řezníci (celkem sedm) a sníh v okolí trosek se začal barvit krví…(brr, jen ta představa rudého sněhu).

Zpráva o tragédii se brzy roznesla nejen po celém okolí (a to i bez internetu), ale dostala se i do vzdálenějších míst tehdejšího Bádenska i sousedního Württemberska. Psaly o ní noviny, byl napsán minimálně jeden román „Schneesturz“ od Julie Heinecke (česky zcela lapidárně Lavina) a o neštěstí dokonce vznikla divadelní hra od Alberta Fallera (lékaře ze St. Märgen), s příznačným názvem „Untergang des Königenhofes“ (hezky česky Zánik Königenhof), která se příležitostně hraje dodnes. Pochopitelně, jako fatální varování příštím generacím, že s lavinami není radno si zahrávat. Neboť platí „…lavina sa srazu utrhně, v sandáloch jej nikto nězdrhně“ (Ivan Mládek).

Ti, kteří tragédii se štěstím přežili, však neměli rozhodně na růžích ustláno. Co vypadalo jako boží zázrak, změnilo zcela zásadně sestrám Tritschlerovým (Elizabeth, Bibiane a Martha; později se zjistilo, že přežila i Theresia), jejich mladším bráškům, dvojčatům Leovi a Juliovi, stejně tak synům podnájemníka Winterhaltera Antonovi a Paulovi jejich životy. Přišli o rodiče, o střechu nad hlavou a domov i živobytí. V tehdejší době rozhodně žádný med, zvláště pro ženy a děti. Nějaké peníze za zničený statek a pozemky k němu náležející sice sourozenci dostali (odkoupil je soused Löffler z Kajetanshof), ale ty skončily většinou v rukou příbuzných, kteří si k sobě vzali malé syny Tritschlerových a zbytek si rozdělily sestry. Na vyskakování to jistě nebylo a tak se s tím sourozenci museli poprat sami. A co je smutné, jejich cesty se definitivně rozdělily a už nikdy se nesešly.

Ve Wagnerstal zůstala jenom Bibiane. Byla částečnou bezdomovkyní, chodila od statku ke statku a nechávala se najímat na různé práce. Přespávala v okolních lesích, v zimě na statcích, kde zrovna pracovala. Přesto vychovala, sama neprovdána, minimálně čtyři děti (otec, otci neznámí, ale asi si to dokážeme představit - dlouhé zimní večery na staku…). Jestli ji tragédie poznamenala i psychicky se neví. Jisté je, že byla charakterem svéráz. Třeba tím, že ráda nosila kalhoty. V 19. století opravdu něco nevídaného. Zemřela v pětašesdesáti letech. O osudech jejích sourozenců se mnoho neví. Vyrostli, vdali se, oženili se, žili a umřeli. Tak asi tak.

A já tam byl! Zvědavý na duch dějin, byť neblahých, jsem se tam vydal. Autem do Neukirchu a odtud jsem si to štrádoval přes les do Wagnerstal (opět s malými zaškobrtnutími, ale existuje navigace v telefonu - heuréka!), natěšen co uvidím. Jak se mě dotkne historie.

Nejdříve jsem došel ke Kajetanshof (sousední statek). Tam už jsem studené prsty paní historie cítil, ačkoliv z celého statku souseda Tritschlerových zbyla jenom kaplička a pár kamenů na svahu.

A pak už netrvalo dlouho (jestli to bylo těch patnáct minut nevím) a stál jsem na místě, kde přišlo o život šestnáct lidí. Na první pohled nic neobyčejného. Kolem místa, kde „Königenhof“ stál, už zase rostou lesy (i na onom osudovém svahu). Jinak tu není nic, co by tragédii připomínalo (kromě jakési pamětní desky pod sklem). Není tu statek, „Königenhäusle“, stodola, včelín, ani malý vodní mlýn, který ke statku patřil. Stojí tu jen turistická chata. Daleko menší, než byl „Königenhof“. Život jde holt dál. A tak jsem také šel.

Ještě existuje jedna věc, která mě s místem „spojila“. Kromě toulání se po horách Schwarzwaldu také hodně rád čtu. A to byl vlastně i důvod, proč jsem se do Wagnerstal vypravil. Abych si prohlédl místo, o kterém spisovatelka Julia Heinecke ve svém románu „Schneesturz“ (Lavina) píše. (O knize česky zde.)

V knize se pochopitelně částečně fabuluje (je to beletrie, ne faktografie). Třeba o milostném vztahu Bibiane a syna Behových Phila (Philippa). Ten nebyl nikdy nikým potvrzen. Faktem však zůstává, že Tritschlerova dcera byla opravdu těhotná a po tragédii se jí narodil syn Paul. Nebo o tzv. „Balzer Herrgott“, tedy kamenné (dřevěné?) figuře Ježíše Krista, vrostlé do stromu na místě nepříliš vzdáleném od „Königenhof“. Figura údajně pochází z krucifixu, který visel ve statku a Bibiane ho sem přinesla jako vzpomínku na rodný dům a lásku k Philovi. Ale je to jen legenda (nebo?).

Tak a to bychom měli. Výlet na místo, kde příroda dala člověku pocítit, že není všemocný. Že existují síly (ne ty nadpřirozené), které mají větší moc než on. A že nic se nemá přehánět a respekt k přírodě je základ dobrého spolunažívání. Ale známe se, že? My lidé jsme totiž nepoučitelní (alespoň ne každý a ne pokaždé). Kdo nevěří, ať tam běží a uvidí.