Herberk u silnice a ryk válečné vřavy. Bývalá vojenská pevnost na Zufluchtu

Autem k hotelu „Zuflucht“ to z Oppenau není daleko. Cirka osm kilometrů jízdy po silnici s drsným názvem „Oppenauer Steige“; tedy za neustálého, osmnácti procentního stoupání neuvěřitelně úzkými a ostrými serpentinami (převýšení skoro 700 metrů!). Pokud máte štěstí a nenarazíte před sebou na nezkušeného řidiče, případně na bázlivého či dokonce egoisticky arogantního, můžete být nahoře za patnáct minut. V opačném případě máte smůlu; ne každý řidič je zvyklý na úzké horské silnice a tak se cesta nahoru může protáhnout i na půlhodinu. K tomu se ustavičně vyhýbáte funícím a zpoceným cyklistům, kteří zde hledají hranice svých lidských možností a ještě více zpomalují již tak pomalu sunoucího se hada různých dopravních prostředků směrem nahoru. A nesmím zapomenout ani na dravce serpentin - motorkáře. Ti jediní jsou na vrcholu coby dup. Ovšem při pohledu na ně a jejich způsob jízdy, si raději na vrchol vyjedu třeba i pomalu. Mě se ještě nechce umřít.

V poslední ostré levotočivé zatáčce těsně před vrcholem minete startovací svah pro rogalla, ze kterého jsou nádherné výhledy do okolní krajiny (a tak je tu stále plno kochajících se romantiků a selfíčkářů) a v mžiku jste u hotelu „Zuflucht“.

Hotel stojí hned u silnice a tak ho nemůžete přehlédnout. O víkendech, o svátcích a čase dovolených je tu prakticky stále plno. Zřejmě lepší hotel, řekl by si jeden. Tak to určitě, stačí se podívat na webovou stránku. Ovšem za kvalitu a luxus se platí. Takže ceny tu určitě nejsou lidové. Ale lidé to zřejmě rádi zaplatí, soudě podle návštěvnosti. Inu, proč ne. I posezení u kávy s místním vyhlášeným třešňovým dortem, s výhledem na horské louky v záři zapadajícího slunce, může být pro jednoho tím pravým zážitkem ze Schwarzwaldu.

Zuflucht česky znamená útočiště. Název místa je však pochopitelně daleko starší než hotel sám. Už v roce 1806 zde byla postavena bouda (či chtete-li útulna) pro dělníky v lese. Později, od roku 1832 se tu začalo točit i pivo (to spekuluji, spíše se rozlévalo víno) a z útulny se stala hospoda, pro kterou se vžil právě název „Zuflucht“. Souviselo to nejspíše  s bohulibou činností pana hostinského, který údajně mnoha zbloudilcům v drsné horské krajině zachránil život. Sláva mu. Alespoň měl o hosty, dokonce solventní, postaráno, protože „domorodci“ hory a jejich záludnosti znali, ale obchodníci s čímkoliv z údolí měli v hlavě zřejmě jen obchod. A tak bloudili a hostinský je zachraňoval. Oboustranně výhodný podnikatelský záměr.

Hospoda už v době svého vzniku stála na strategickém místě (jak jinak, hospody většinou tak stojí), přímo na „Passhöhe“. Tedy na horském přechodu (možná srozumitelnější je průsmyk). Tímto místem vedla od nepaměti stará obchodní cesta ze Štrasburku dál do vnitra württemberského knížectví (později království). Movitá klientela pro hospodu tedy zaručena.

Konec původní osvěžovny zemdlelých obchodníků znamenal počátek 20. století, kdy lidé z města, podpořeni hospodářským růstem a tudíž i dostatkem peněz, objevili kouzlo turistiky a zimních radovánek v horách. „Útulna“ pro lesní dělníky a unavené pocestné přestala svým „komfortem“ novým podmínkám vyhovovat a tak se z ní stal hotel. Je jisto, že unavený lesní dělník (možná i potem zapáchající) zde vítán nebyl. Novými hosty někdější hospody se tak stali turisté a lyžaři (ano, tak staré už je klouzání se na prkýnkách).

Hotel „Zuflucht“ si v průběhu své „kariéry“ vedl všelijak. Jak už to bývá - jednou jsi nahoře, jednou dole. V roce 1980, po smrti posledního člena hoteliérské rodiny, byl přebudován na tzv. „Jugendherberge“. Česky ubytovna pro mladé. Něco podobného známe od nás, tedy ještě z dob tuhého socialismu. Chat a chalup Svazu socialistické mládeže (SSM) bylo po našich horách jako naseto. Ale časem i mládežníci dospějí a na hory se jim už tolik nechce. A tak se z ubytovny stal v roce 2012 opět hotel. Funguje dodnes a zjevně se mu daří.

Já však mám raději ony „útulny“ než luxus na talíři a tak jsem zaparkoval na protilehlém parkovišti (bonus: stále je ještě zdarma). Z něj jsem se vydal směrem na sever, k hoře s názvem Rossbühl (963 m.n.m.). Zajímavé je, že stejný název má i ono startoviště rogall (no ano, to v levotočivé zatáčce se selfíčkáři). Startovací plocha se tak jmenuje údajně díky koním, které zde i s povozy „zaparkovali“ obchodníci, když nocovali na „Zufluchtu“ (Rössel je totiž česky grošák).

Hora Rossbühl se netyčí nad okolním terénem, jak by mohl někdo očekávat. Samotný horský přechod Zuflucht je ve výšce přes 900 m.n.m., takže hora je jen o něco vyšší a z perspektivy pěšího turisty vypadá spíše jako terénní vyvýšenina, porostlá houštím a stromy. Nebo jako horská louka. Však se tu také pravidelně pase cokoli, co nepohrdne trsem dobře vzrostlé trávy.

Hora však není zajímvá tím, že poskytuje pravidelné pohoštění pro ovce, kozy nebo krávy. Pod bujnou vegetací, pravidelně přihnojovanou kozími bobky, se skrývá kus historie. Pokud se ale předem neinformujete, třeba na informační ceduli u silnice, ani vám nepřijde, že se procházíte vojenskou pevností. Při bližším pohledu se však možná sami sebe budete ptát, odkud se tu bere tolik volně povalujícího se kamení, nebo proč je tu nezvykle členitý terén s hlubokými, zarostlými příkopy. A když se zastavíte na vrcholu hory, malinko přimhouříte oči, vystoupí před vámi z trávy pravidelný hvězdicovitý útvar bývalé pevnosti.

Pevnost na Rossbühlu, zvaná podle svého stavitele Jakoba Friedricha Rösche„Röschenschanze“, případně Schwabenschanze, byla postavena na konci 18. století v roce 1794. Měla chránit právě onu strategickou cestu přes hory. Tehdejší doba byla jurojará (prostě všelijaká, hlavně nejistá), v nedaleké Francii dělali revoluci (a popravovali krále i královnu) a taková cesta přes hory dál do vnitrozemí byla vlastně tehdejší dálnicí. K tomu připočtěme strach würtemberských feudálů, aby nedopadli stejně jako francouzský král a důvody pro stavbu pevnosti v tehdejší horské divočině jsou nasnadě.

Pevnost ještě nebyla zcela dostavěna (zásobování materiálem asi nebyl úplně bonbónek - na druhou stranu měl kníže Ludwig Eugen, vládce würtemberského knížectví, jistě dost podaných), když se v roce 1796 francouzská revoluční armáda dala do pohybu, překročila Rýn a vydala se směrem na východ, aby si to vyřídila s rakouskou koaliční armádou, jejíž zřizovatelé chtěli Francii kecat do nových pořádků v zemi.

Směrem do Bavorska (kam francouzská armáda směřovala) se tedy muselo přes hory. Alarm pro málo početnou posádku pevnosti, kterou však kníže Ludwig Eugen promptně posílil (pochopitelně, raději měl svou pomazanou hlavu na krku). Nebylo to však nic platné, revolucionáři dorazili k pevnosti dříve než se čekalo, protože se mezi poddanou „chamradí“ našel zrádce (konkrétně jeden selský synek, který se v místním terénu dobře vyznal) a ochotně Francouzům ukázal cestu k pevnosti. Myslím však, že s tou sedláckou proradností to nebude tak černobílé. Ono, když k vám do chalupy vtrhnou po zuby ozbrojení vojáci, změkne jistě kdejaký tvrďák. Nehledě na to, že na západ od pevnosti už bylo zcela jiné panství a „zrádce“ tudíž osud sousedního knížectví příliš nezajímal.

Po krátkém obléhání byla pevnost dobyta, což bohužel stálo život, zdraví nebo svobodu zhruba 350 vojáků. Pevnost však Francouzi, narozdíl od vojáků, ušetřili. Zřejmě podle hesla - nikdy nevíš, kdy se ti může hodit. Ta pak posloužila ještě během německo-francouzské války v roce 1870-71. Ovšem spíše jako pozorovací hláska; pevnost byla dovybavena dřevěnou rozhlednou, ze které vojáci měli přehled o tom, co se v údolí šustlo. Kdo je znalý historie ví, že to bylo zcela preventivní opatření, protože skoro celá válka se odehrála na francouzském území. A tak alespoň rozhledna zůstala pozdějším turistům, za což patří vojenským pánům díky.

Ještě než pevnost definitivně ohlodal zub času a zapomění, rozpadla se a zarostla ji tráva, posloužila ještě jednou vojenské mašinérii. V době druhé světové války si v jejích bastionech udělal kulometná hnízda wermacht. I to mělo své opodstatnění, přestože se válčilo (v té době zatím) daleko od německých hranic. Nedaleko odsud, východně od pevnosti, byl postaven „vůdcův hlavní (schwarzwaldský) stan“, tedy bunkr. Nechvalně známý zřizovatel „Tisícileté Říše“ (která však trvala pouhých 12 let) v něm však pobyl pouze jednou. Vícekrát to nestihl, válku prohrál (následuje osvobuzující smích autora).

Zbytky bývalé pevnosti nejsou od parkoviště u hotelu daleko. Možná dvě minuty cesty po úzké vyšlapané pěšině, která vede mezi loukami. V době „návalu“ na horách (tedy o víkendech, svátcích a dovolených) se sice neustále někomu vyhýbáte, ale nešť, u bývalé pevnosti jste opravdu za okamžik, tak se to dá vydržet.

Já jsem však tentokrát měl štěstí. Nepotkal jsem skoro nikoho; blížil se podvečer a tak už většina turistů vyrazila zpět na cestu domů (případně se usadila u prostřených stolů v restauračních zařízeních). Jen na vedlejším parkovišti u bývalého lyžařského vleku stálo pár obytných aut, před nimiž seděli na kempinkových židličkách jejich šťastní majitelé a kochali se výhledem na zapadající slunce (ano, na Rossbühlu se kromě válčení i lyžovalo. A snad i lyžuje, když napadne sníh).

I já se tedy mohl nerušeně „kochat“ pohledem na prostor bývalé pevnosti. Já, ovce a kozy, jenž se tu pásly (skoro jsem napsal „se mnou se pásly“). Ty však mnohem více než historie místa, zajímalo okolní rostlinstvo. Dobrou chuť!

Ovšem ke kochání toho mnoho není. Tedy pokud nemáte opravdu výbornou fantazii a prostorovou představivost. Porost, kam se podíváš. Ano i kamení (spíše na severní straně směrem ke Schliffkopf), ale jak nefundovaný laik pozná, že není přírodního původu? Notabene, když je vydatně porostlé mechem. Bývalý obranný příkop je (pochopitelně) plný bujné vegetace a bastiony zarostlé travou (stromy, stromky, křovím). Ze srubu, který stál uprostřed pevnosti (a sloužil k ubytování posádky), nezbyla ani tříska. Jednodenní, expresních zážitků a selfíček lačný turista může být zklamán. Vidět není co, fotit není co.

Přesto se zdá být cíl mé cesty naplněn (nejsem totiž ani jednodenní turista a ani selfíčkář). Něco si na mě „sáhlo“ a já obdivuji terénní nerovnosti, vývýšeninky, propadlinky a kupy kamení. Uprosřed louky (tam co měl stát srub) stojí vzrostlý smrk. Možná vzrostlý z tlejících zbytků srubu. Tímto místem tedy prošla historie (tedy kromě tisíců turistů) a teď tu přešlapuji i já. Sice ji zarostla vegetace, dokonce ta chráněná a vzácná (a proto na plochu bývalé pevnosti nešlapeme, že!?), ale když se zastavíte, mřimhouříte oči v zapadajícím slunci, možná uslyšíte táhlý jekot trubky oznamující počátek „šturmu“. I první salvy z pušek. Divadlo smrti začíná.

Pevnost na Rossbühlu není jediným pozůstatkem vojenské historie na Zufluchtu. Nedaleko hotelu směrem na jihozápad stála další pevnost z dob třicetileté války. Byla vystavěna v roce 1632 a řílalo se jí „Schwedenschanze“. Podle názvu je možné usuzovat, že staviteli opevnění byli Švédové, ale to je bez záruky. Že tu pevnost stála, to můžete ještě dnes vidět v příšeří lesního porostu. Minimálně zbytky příkopů a různé terénní „nesrovnalosti“, které určitě nevyhrabala kmotřička liška. Ale to je vše, přece jen od dob třicetileté války uplynul nějaký ten pátek a pevnosti není více potřeba. A tak z ní zůstaly jen ty terénní „nesrovnalosti“.

Aby toho nebylo málo, asi tři kilometry východně o hotelu stávala další pevnost „Alexanderschanze“, také ze 17. století (1655). A jistě také uhodnete co z ní zbylo. No ano, terénní „nesrovnalosti“ a sem tak nějaký ten příkop.

Ten den jsem však už měl „válčení“ dost. Slunce se nebezpečně nízko sklonilo k věžím Münsteru ve Štasburku a hrozilo, že si na nějaké té terénní „nesrovnalosti“ vyvrknu kotník. I kozy s ovcemi někam odtáhly a na ploše bývalé pevnosti „Rössschenschanze“ po nich zůstaly jen bobky. Do padajícího šera se rozsvítila okna hotelu „Zuflucht“ a možná mě zvala k návštěvě (něco malého k snědku by nebylo k zahození). Odolal jsem, sedl do auta a odjel. Možná příště.