Kdopak by se vlka bál. Cestou ze St. Peter na horu Kandel

Víkend byl přede mnou a chuť nezůstat doma mně od rána přetřásala mysl. Byl srpen a já měl krátce po dovolené, takže moje turisticko-zvídavá duše ještě neměla myšlenky na pohodlí křesla před televizí. Ke všemu bylo za oknem počasí jako lusk. A protože pravidelně servisuji svůj obstarožní automobil, od nápadu k činům nebylo daleko. I když mám cestování vlakem rád, rozhodl jsem se přiložit pod kotel zmaru klimatu a využil jsem služeb mého VW. Přece jen, představa několikahodinové jízdy vlakem k místu určení, moře přestupů, nejistota návaznosti spojení plus ne zrovna dobré jméno, které německé dráhy mají, mě úplně nelákaly.

Na horu Kandel (Trochu divné jméno pro německou horu, nemyslíte?) jsem měl v úmyslu vylézt již delší dobu. Souvisí to s mou mánií ničit si tělesnou schránku dlouhým pochodem na vrcholky tisícovek. Ničil bych si ji i na osmitisícovkách, ale ve Schwarzwaldu jsou hory „jen“ okolo tisíce metrů. Žádná z nich dokonce nepřevyšuje naši Sněžku, takže v tomto směru jsme proti německému pohoří skoro vysokohorsky obdarovaní. Ačkoliv nejvyšší hora Schwarzwaldu, Feldberg, nemá do Sněžky daleko (1494 m.n.m.).

Kandel tak vysoký není (a bodejď by byl, když je Feldberg nejvyšší horou nejen Schwarzwaldu, ale i nealpské části Německa), bratru nějakých 1241 m.n.m., ale garantuji vám, že při výstupu na něj se také pořádně zadýcháte. Jediné, o co budete „ochuzeni“, pokud se ocitnete na jeho vrcholku, jsou mlhou zahalené výhledy po rozlehlých pláních bez jediného stromu. Tak se totiž prezentuje Feldberg. Tam si, při odpovídajícím počasí, připadáte jako na břehu řeky Styx: mlha, nic než mlha a kde nic, tu nic. Jen Cháron chybí.

To na Kandelu máte lesy na dosah. Končí těsně pod vrcholkem a hned jakmile se pokocháte výhledem na zalesněné okolí, sejdete kousek dolů, už se zase noříte do příšeří smrkového porostu. Takový je rozdíl mezi dvěma schwarzwaldskými velikány. Ale může to být jen můj pocit. Opravdu si nevzpomínám, zda jsem byl někdy na Feldbergu za hezkého počasí (jestli tam vůbec někdy panuje). Zato Kandel jsem navštívil v létě. Tím se asi vysvětluje můj veskrze pozitivní pocit z něj. Ačkoliv i zde se najdou nějaké ty „mouchy“.

Než však stanete s pocity vítězů na vrcholku hory, musíte se k ní nějak dostat. Pokud se tedy nenachází v „dosahu vašich nohou“, obutých do bytelných pohorek. Ke Kandelu je to ode mě asi hodina cesty (autem, jak je výše zmíněno - vlak jsem předem vyloučil). Půlka vede po dálnici směrem na Basilej, druhou půlku už stoupáte předlouhým údolím Glottertalu k masívu Kandelu. Tady možná objevíte první zádrhel. Pokud zrovna nejste kochací typ, a neobdivujete rádi krásy místa z pomalu jedoucího auta (povolená rychlost místy jen 30 km/h), přijde vám cesta údolím řeky Glotter nekonečná. Ačkoliv je co obdivovat. Architekturu a malebnost místa i nekonečnou řadu hotelů a restaurací, které vám připomínají tu skutečnost, že se nacházíte v turistickém ráji Jižního Schwarzwaldu. A když napíši „ráj“ můžete mi věřit. Pokud by jste si dali závazek, že si v každé restauraci v Glottertalu dáte pivko, myslím, že vrcholek Kandelu neuvidíte.....

Někde za Glottertalem (kdo si to má pamatovat, když na vše pamatuje navigace) jsem odbočil na St. Peter, což je malé městečíčko (asi 2700 obyvatel) okolo starobylého kláštera, právě pod horou Kandel. Tato malá odbočka byla proto nutná, abych to neměl tak jednoduché a na vrcholek se dostal po svých, ne motorizovaně (ačkoliv svému Golfu jinak věřím). Pamatujte, ve zdravém těle zdravý duch. Mimo to jsem si chtěl vychutnat ten pocit vítězů, až budu stát na vrcholu Kandelu. Tak proto nejdříve na parkoviště pod klášterem (bonus - bylo zcela zdarma).

St. Peter je opravdu malé městečko. Připadalo mi ospalé (napadl mě název filmu "Sleepy Hollow") a líné na vstřícný krok k turistům. Mimochodem, i parkoviště v tuto letní dobu bylo skoro prázdné. Možná se vše podstatné odehrává v jiné části obce, ale kde jinde bych měl zakopávat o turisty, když ne u dominanty místa, kláštera. Ale kromě mě, pár okolostojících aut, dvojice cykloturistů svačících u malého vodního toku v přilehlém parku a několika procházejících se důchodců, kde nic tu nic. Mě to však nevadilo. Naopak, overturismus nemám vůbec rád (ale měl jsem ho dnes ještě zažít).

Prohlídku kláštera jsem v úmyslu neměl. Je pěkný, výstavní, cožpak o to. Ale byl jsem zde kvůli pocitu vítěze ze ztečení vrcholku „přestisícovky“. A tak jsem obul boty pevné a vyrazil podél klášterní zdi (jak mi ukazovala turistická značka) směrem vzhůru, k nebesům. Vzdálenost k nim (tedy k vrcholku Kandelu) bratru nějakých sedm kilometrů (nebo devět, už si nepamatuji). Inu co, bylo hezky.

Jasně, že to nebyla cesta k popukání. Od kláštera se už jenom stoupalo (Kdo by to čekal, že?). Pomalu jsem opustil centrum (no, centrum, trochu přeháním) St. Peter a zadoměnou částí obce jsem kráčel cíli vstříc. Brzy začaly domy řídnout a klasická „městská“ zástavba se změnila v typickou krajinu Schwarzwaldu: sem tam výstavní statek jako hrad či zámek, s okolními loukami, lesy a pastvinami s prdícími kravičkami. A tak jsem dupal dál ve směru ukazatele, po úzké asfaltce, od jednoho statku ke druhému (a v duchu se modlil, ať tu nemají volně pobíhajícího psa) a užíval si výhledů do údolí (stoupám), v němž se klášter St. Peter postupně zmenšoval, až mi připadal jako jeho maketa. Došel jsem k osadě jménem Sägendobel.

Co osada! Osádka to je, sestávající se z pár domů a, jak už název napovídá, pily. Domy jsou utopeny v malinkatém, zato hlubokém údolíčku (skoro všechno je tu rozkošně mrňavé) na břehu řeky Glotter. Většina domů stojí přímo u řeky, někde i nad ní. Spolu s různými můstky vytvářejí romantické zákoutí mrňavých rozměrů. Zato místní pila je dostatečně prostorná a patřičně hlučná.

Někde tam (možná ještě kousek před údolím Glotteru) jsem ji uviděl. Ne, žádnou místní nymfu, do které bych se okamžitě (a platonicky) zamiloval na první pohled. Tedy žádná místní selka, ženská krev a mlíko, sečíce otavu v záři zapadajícího slunce. Nic takového. Ceduli jsem uviděl. Ceduli výstražnou, která mě upozorňovala na vlky.

To, že se vlci, stejně jako jinde v Evropě, do Schwarzwaldu vrátili, je věc známá. Jedni to berou jako úspěch ochrany přírody (a oprávněně), jiní však z toho mají moře patálií. Zrovínka ona selka se sedlákem, jejichž stáda ovcí, koz, ale i krav, jsou decimována touto šelmou. Vlk totiž požívá vysoké ochrany a jeden by řekl, že si je toho moc dobře vědom. Vůbec se nežinýruje a jde po kořisti, která je nejjednoduší k zakousnutí. A sedlák, selka se čílí, volají po menší vlkově ochraně a politik z toho dělá věc politickou. No a plátce daní (to jsem i já) sedláky a selky prostřednictvím eráru odškodňuje. A vlk si libuje.

Mám obvykle pro strach uděláno a samozřejmě vím, že vlk se opět stal součástí přírody, jejíž byl od nepaměti. Jenže doposud jsem o něm jen četl v médiích, viděl pár dokumentárních filmů o něm a občas ho zahlédl v zoo, nebo ve speciálním zooparku pro medvědy, vlky a rysy nedaleko od nás (zde), v Bad Rippoldsau-Schapbach.

Tam mi bylo hej. Vlčiska byla za vysokým plotem a já se mohl před svými potomky holedbat svou statečností alá Indiana Jones. Ale teď jsem civěl na tabulku, která mi oznamovala, že právě tady, v okolí, se to občas hemží těmito šelmami a pod tím bylo připsáno, co mám jako turista dělat, když takového vlka potkám (Modlit se, ať je zrovna přežraný?). Rada k nezaplacení: neutíkat a pěkně hlasitě tleskat (a modlit se, ať to šelmu odradí).

Polkl jsem naprázdno a na okamžik zapřemýšlel, že by návštěva kláštera v St. Peter také nebyla marná. Ale nakonec zvítězily mé zvídavé pudy a touha po pocitu vítěze (až stanu na vrcholku Kandelu) a pokračoval jsem dál podle ukazatele směr Kandel.

Pokud jsem ještě viděl nějaký ten statek či staveníčko, říkal jsem si, že za takového slunečného počasí si vlk hoví někde ve stínu hlubokého lesa a tak hladový, že by si smlsnul na nebohém turistovi, není. Má vůkol jiné potravy dost. Je léto, ne zima. Jenže jakmile jsem opustil údolí Glotteru a ocitnul se úplně sám na rozlehlých loukách pod Kandelem, přišlo mi všelijak. Jasně, že jsem si vykračoval dále, ale přistihl jsem se, že přitom v duchu přemýšlím nad tím, co bych udělal, kdyby se tu teď vlk zjevil. A docela jsem zatoužil po společnosti jiných turistů (což jinak spíše odmítám).

Aniž bych byl sežrán, přešel jsem zasluněné louky, prošel kolem pastvin s pasoucími se kravkami (selka sečíce otavu chyběla) a došel do hájemství smrkového lesa. Jestliže mi stračeny vrátily klid do duše (protože se kliďánko pásly a o vlky se nestaraly - ergo, kdyby hrozilo nebezpečí, jistě by tak bohorovné nebyly), v lese mě opět napadl vlk. Tedy v mysli, aby to bylo jasné. Ale jen na okamžik, neboť ukazatel mi oznamoval, že vrcholu Kandelu je to co by kamenem dohodil a na cestě proti mně se vynořili turisté (ó, jak vás rád vidím - říkal můj pocit). To, že turistická cesta vedla kousek skrze pastvinu, kde se ve stínu stromů s kravkami povaloval i brutálně osvalený býk, mě kupodivu nechalo klidným. Částečně.

No a pak už začalo turistů přibývat (a tudíž byl vlk zapomenut). Postupně, snad aby šok z overturismu nebyl pro jednoho nepříliš společenského turistu (tím myslím pochopitelně sebe) tak náhlý.

Turistů a výletníků tedy přibývalo. Měrou skoro úměrnou: tak jak jsem zdolával poslední metry k vrcholu hory Kandel, měnila se cesta z lesa postupně na čtyřproudou dálnici pro pěší. Pestrost zaručena: vedle sportovně (a zřejmě i draze) vybavených turistů ve skupinkách, párech i vlků samotářů (zase ti vlci?), se po „dálnici“ proháněly maminky s manžílky a ratolestmi (v kočárku i bez), za ruku se vodily páry z města (Jak jsem to poznal, že z města? Inu jednoduše, sneakers na nohou a značkové volnočasové oblečení, tedy nic příliš vhodného do přírody - ale bylo hezky). A všichni mířili kam? No jistě! Na vrcholek Kandelu.

Chvilku potom, co jsem vstřebal „zážitek“ z overturismu, jsem uviděl cíl svého snažení, vrchol hory. Jak jinak, přeturistován stejně naladěnými lidičkami, kteří neváhali stát frontu před malou rozhledničkou (jenž vrchol hory ještě umocňovala), aby si na ní mohli udělat selfíčka a možná i pár fotek okolí. Možná, protože na pár metrech čtverečních byla hlava na hlavě a vystrčit z toho houfu nataženou ruku s mobilem, aniž by jste se nedotkli souseda, bylo skoro nemožné. Jak říkám, hezké počasí je pro turistu samotáře prokletí.

Já sice tiše trpěl přelidněním, ale ostatní si radost ze slunečného dne rozhodně nenechali vzít. Trpělivě čekali na svá selfíčka a s úsměvem se vyhýbali protijdoucím na úzké cestě z vrcholku hory. I já si našel místo u dřevěné ohrady, která prostor vrcholu vymezovala, abych se mrknul dolů (když už jsem tady). A při výhledech po okolí jsem si uvědomil další „mouchu“ Kandelu (kromě overturismu): kam se jeden nepodíval, rušily dech beroucí panoramata větrníky (větrné elektrárny). A že jich bylo požehnaně! Snad žádný vrcholek v okolí Kandelu nebyl bez něj. Pro mě děsivá připomínka dalšího „znásilňování“ přírody člověkem. Ačkoliv tuším, že jsem staromilec, zpátečník a „pokrok nezastavíš“, jedno vím jistě, na tohle si do smrti smrťoucí nikdy nezvyknu.

Po chvilce (chvilince) jsem došel pod vrcholek Kandelu. Zde jsem přišel na to, proč se hora jenom hemží lidmi, dokonce i bez potřebného „vysokohorského vybavení“. Rozsáhlé parkoviště (které však už zjevně kapacitně nestíhalo) pro motorizované pěší, zastávka autobusu pro méně majetnější (nebo romantičtěji založené), silnice s fungl novým asfaltem, vedoucí sem z Waldkirchu a Freiburgu, ležících pod Kandelem (a že to jsou velká města) a u parkoviště pochopitelně hotel s restaurací. Takže žádný div, že se nás zde za slunečného počasí sešlo tolik. Ačkoliv někteří pohodlně po čtyřech kolech (i dvou, motorkáři a cyklisté) a jiní (tedy i já) „nepohodlně“ po svých.

Přes všechna „příkoří“, která se mi, jakožto samotářsky založenému turistovi, na Kandelu dostalo, jsem si musel přiznat, že to stálo za to. A že nejenom já, ale spousta dalších dají raději přednost pobytu přírodě (i když přeplněné), než třeba nákupáku pod horami. Ačkoliv jsem si byl jistý, že někteří stihli oboje.

Ještě jednou jsem vzhlédl k vrcholku, který se už pomalu vyprazdňoval a zástupy turistů na něm řídly. Teď byl čas udělat si selfie v klidu, bez tlačenice. Snad někdy jindy. Přece jen mě čekalo devět (?) kilometrů k parkovišti v St. Peter. Bonus, z kopce.

Musím na sebe prozradit, že se nerad vracím zpátky stejnou cestou. Je to zřejmě určitý druh obsese, který mi už nejednou přinesl skoro až dobrodružné chvilky. Načuhoval jsem tedy na turistický ukazatel a hledal v něm jinou cestu do St. Peter. Náhle jsem si však vzpoměl na výstražné tabulky. Tady na Kandelu jsem žádnou neviděl (vlci se asi vyhýbají místům s overturismem, ačkoliv potravy by tu bylo dost), takže jsem na vlka zapomněl. Ale teď, když se slunce nořilo za obzor (to není z mé hlavy, to jsem někde četl), jsem viděl tabulku upozorňující na hladové šelmy přímo před očima.

A bylo rozhodnuto, zpátky se jde už jednou vyšlapanými cestičkami. Sice je to proti mému přesvědčení, ale má to i svou nespornou výhodu. Bez zaškobrtnutí (a z kopce), bez váhání na rozcestích, půjdete svižných krokem přímo k cíli cesty. Nevýhodou je pak to, že krajinu i okolí jste už viděli a víte přesně v jakémkoli úseku štreky, co vás ještě čeká.

Tak tedy znovu skrz pastvinu (býk ani kravky tu už nebyli), kousek podél dalších prázdných pastvin, pak přes louku do údolí Glotteru. Cesta známá ubíhala svižně a kupodivu mi nevadilo, že už jsem tu jednou šel. V zapadajícím slunci (a z kopce) měla krajina vůkol zase malinko jiný šmrnc, než když tudy stoupal na Kandel. Ani na vlka jsem si už nevzpomněl. Co by si na mě také vzal, že? Po chvilce mě uvítalo ono malé (ale hluboké) údolíčko s pilou a dál už cesta vedla mezi statky zpět do St. Peter.

Brzy mě svými věžemi zdravil klášter a přestože jsem byl celkem uondaný, minimálně návštěvu jeho nádvoří jsem nevynechal. Což bylo přínosné, neboť jsem tak zjistil, že městečko není až tak ospalé (vzpomínáte, "Sleepy Hollow"). Před hlavní bránou kláštera útulné náměstíčko s  restaurací na pár metrech čtverečních; kašna a  turisté, posedávající v zahrádce před ní a vstřebávající zážitky ve stínu klášterních věží. Do toho vonělo z otevřených oken restaurace jídlo a děti turistů se nezvedeně cáchaly v kašně. Pravá jihošvarcvaldská selanka.

Klášter žije! Nejenom funkční šachovnicí pro obry a obřata (tedy v nadskutečné velikosti) a jedním stromem, dle velikosti kmene prastarým. Kolem nádvoří stojí roztomile malé domečky, ve kterých bydlí, světe považ, běžní lidé. Truhlíky s květinami na parapetech, záclonky za okny, parkující auta a kola. Bydlení jako z partesu, nemyslíte? A budík nepotřebujete. Když začnou bít zvony na klášterních věžích, věřím, že vstanou i ti nejzatrvrzelejší spáči.

Slunce se už sklonilo (k obzoru, kam jinam). Opustil jsem útulné nádvoří a zamířil k autu. Nesežrán a uondán. Další schwarzwaldský vrchol zdolán!

P.S. Znepokující zpráva z mého okolí. U Mummelsee (ledovcové jezero) byli spatřeni vlci. Vážně nesežrán? Tak to se teprve uvidí.