Tady se to bude věšet! Aneb výlet za reliktem smrti u Tribergu

Můžete ji minout, přestože je prakticky u silnice. Vzrostlé stromy v jejím okolí ji však, snad z čistého milosrdenství, skrývají před zraky kolemjedoucích řidičů. Ne však zcela, a tak ji leckterý účastník silničního provozu, který se trestuhodně kochá okolní krajinou, může na okamžik zahlédnout. Seznamte se, Joe Black, pardon, šibenice nad Tribergem.

Nutně však takového řidiče hned nenapadne morbidní účel této zvláštní stavbičky. Z dálky vypadá jako obyčejné klepadlo na koberce, které bylo dříve u každého činžáku. Pochopitelně, uprostřed lesa by nutně takové klepadlo vyvolávalo přinejmenším údiv, zvláště když se široko daleko žádný činžák nenachází (nejbližší budovy svým účelem jim podobné se jsou v šest kilometrů vzdáleném Tribergu). Ale ani tehdy si každý hned neuvědomí, k čemu „klepadlo“ sloužilo. Pokud se neinformuje dopředu nebo mu to neprozradí nějaký znalý dobrák.

Zaparkoval jsem na parkovišti u „Stöcklewaldu“. Určitě si ho nepředstavujte jako vyasfaltovanou plochu s komfortem parkovacího lístku za úplatu. Flák písčité země na okraji lesa, v té době posetý kalužemi kalné vody po vydatném dešti. Klasické „turistické parkoviště“, jakých najdete ve Schwarzwaldu na každém rohu spoustu. Ačkoliv bylo po dešti, a obloha se stále mračila v naději, že ještě několikrát popustí uzdu nebeskému kohoutku, bylo parkoviště plné. Což byla vlastně výhoda, jak se vzápětí ukázalo.

Vylezl jsem z auta a rozhlédl se. Nabízel se mi „deštivý“ pohled na louky mezi lesními porosty, ve kterých hrál prim smrk. Ostatně smrkové lesy jsou zřejmě nejvděčnější vzpomínkou na výlet do hor. Jsou všudypřítomné -  a jsou nežádoucí, jak se dozvíte z každé televizní debaty na téma zachraňte naše lesy! nikdy více kůrovec a rozmanitostí lesa za záchranu klimatu. Nejsem vědomostně vybaven na zžití se s těmito diskuzemi a také se mi smrkový les líbí. Možná i proto jsem vyrazil přes parkoviště k okraji takového lesa ("Stöcklewald"). Cesta z parkoviště k němu stoupala mírně do kopce, což mě utvrzovalo v naději, že nejspíše na kopci najdu onu šibenici, ke které jsem se v tomto nečase vypravil.

Tušení a naděje však někdy klamou tělem. Na vrcholu kopce totiž nestála šibenice, ale rozhledna. Sice s restaurací, dokonce otevřenou, ale ani to mě nějak neuspokojilo. Můj dnešní cíl byl vcelku jasný: hodlal jsem se morbidně kochat pohledem na zařízení, na kterém umírali lidé. Protože i zločinec byl nejdříve člověkem, než se dal na dráhu zločinu.

Vystoupat si na rozhlednu, jakožto náhradní cíl, se mi za pohled na popravčí zařízení vyměnit nechtělo. Nešlo o těch 127 schodů, které bych musel vystoupat, cítím se ještě jako Jura, ale co bych tam nahoře asi tak viděl? Díky pošmournému počasí byla viditelnost pro kočku, ke všemu se všude cárala hustá mlha. A tak jsem si výhledy do širokého okolí, včetně alpských velikánů, klidně nechal ujít. Byl jsem tu přece kvůli šibenici!

Pohled na rozcestník mi výrazně nepomohl. Na všechna místa, na která ukazoval, jsem dnes jít nechtěl. A šibenice se v nabídce nevyskytovala. Nevyskytovala? Ale ano, je třeba si uvědomit, že německy (jsme přece ve Schwarzwaldu) se šibenice řekne „Galgen“. Toto slovo již v nabídce rozcestníku bylo. Dokonce pouze ve vzdálenosti 1,2 kilometru. Přesně tím směrem, ze kterého jsem přišel. Ouha, chyba v matrixu!

Vrátil jsem se tedy na parkoviště. Pochopitelně, tam cesta končila, přeťatá (či ukončená) silnicí z Tribergu. Nikde žádný ukazatel či rozcestník, nemluvě o turistické značce, kterou tady nemalují, jako u nás, na kmeny stromů, ale poctivě do nich zatloukají plechové štítky s barvičkami příslušné trasy. Jenže na parkovišti nestálo nic, do čeho by takový štítek mohl být navrtán. Opět chyba v matrixu? Nebo ztráta orientace? Či soudnosti?

Teď však přišel čas pro „výhodu plného parkoviště“. Zatímco jsem se nejistě rozhlížel po okolí a hledal nějaký záchytný bod, od kterého bych se mohl odpíchnout (ne, že bych podobné situace neznal, o značení turistických cest ve Schwarzwaldu si myslím své). To už se však ke mě blížila dvojice, zjevně babička a vnouček. Nabuté holínky, navlečené pláštěnky. Vlastně pravý opak mého outdoorového vybavení, které bylo spíše do slunečného počasí. Krátká otázka: „Kudy tudy k šibenici? “ Udivená odpověď: „Prosím? “ Uvědomil jsem si, že zřejmě dost dobře neartikuluji (holt jedinec není našinec). Opakuji tedy: „Kudy tudy cesta k šibenici? “ A jsme doma! „Francouz!? “ (Čech jako poleno, ale to je fuk.) Poté paní chápavě pokývala hlavou a zabodla ukazovák do vzduchu, přes silnici do jakéhosi chroští.

Vděčně jsem poděkoval, ačkoliv jsem tím směrem žádnou cestu neviděl. Nechtěl jsem však více zdržovat. Klouček se tvářil otráveně a holínkou vzdorovitě podupával v mělké kaluži. Vypravil jsem se tedy ve směru ukazováku. Děj se vůle Boží.

Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel (neb jsem již poznal leckdy matoucí místní značení turistických cest). Cesta (pěšina!) k šibenici byla znamenitě maskována za vzrostlým houštím. Jako bonus se v něm ukrýval i turistický rozcestník, na kterém byl nápis „Galgen“, po žluté necelých dvěstě metrů. Heuréka!

Po chvilce jsem tedy byl na místě samém. Když se rozhrnuly i poslední větve náletových listnáčů, které sem zalétly bůhví odkud a vytvořily zde malý ostrůvek listů v oceánu jehličí, objevila se před mými zraky ona. Klepadlo, pardon šibenice. Místo popravčí!

Přinejmenším z filmů máme jistou představu o tom, jak taková šibenice vypadá (případně z vyobrazení v učebnicích dějepisu). Na první dobrou mě napadá jedna filmová scéna: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne tě vyzývám na Boží súd! “ Slova, která vykřikl rebel Kozina, stojíce na žebříku pod šibenicí, zatímco katovi pacholci mu navlékali oprátku. To je scéna z českého (-slovenského) filmu „Psohlavci“. A šibenice v ní je opravdu hodně podobná té, která se zjevila před mými zraky na vyvýšenině na malém paloučku (vida! tak přece na kopci). Nebyla tak vysoká, jak se zdála být šibenice ve filmu, ale dobrých několik metrů na výšku měla. Podpěry byly z kamene a břevno mezi nimi ze dřeva. Jestli je to ještě dřevo původní, to jsem nedokázal posoudit, ale podpěry zcela jistě. I s vytesaným letopočtem 1721. Tedy rokem, kdy byla šibenice zřízena. Vlastně opět zřízena.

To, že na tomto místě stála šibenice už ve středověku, dokládají staré mapy benediktinského kláštera v St. Georgenu (městečko vzdálené asi sedm kilometrů). „Ohavní skutkové“ se totiž páchaly od nepaměti a tak bylo třeba za ně pachatele také příkladně potrestat. Ostatně, to platí i v současnosti (jak všichni pevně doufáme), jen s věšením zločinců jsme už dávno přestali a rozličné mučící a popravčí „porychtunky“ jsme odkázali dávno do propadliště dějin (případně do muzea). Alespoň v našich zeměpisných podmínkách tomu tak je.

Šibenice, která k potěše turistů dodnes stojí nad Tribergem (kupodivu nikoho nenapadlo ji zbourat, že by našla ještě využití?), je tedy o něco mladší. Pochází, jak je výše uvedeno, z roku 1721 a ke svému účelu posloužila celkem dvakrát. Ne, to není vtip. Od roku postavení až do zrušení trestu smrti osvíceným panovníkem Josefem II. v roce 1786 (známe, že? Však také jeden čas vládl i českým zemím), se zde udály celé dvě popravičky. Takže s tím hodnocením předchozích generací, jakožto sadistických a nehumánních justičních vrahů, bychom měli zacházet opatrně. Tedy ne že by se v 18. století v Tribergu a okolí neloupilo, nevraždilo či nekradlo, to určitě není pravda. Ale k trestu smrti se sahalo, až když to bylo nevyhnutelně a právně nutné. Mimochodem, v moderním a rozumově vyspělém 20. století, ve kterém se zřejmě většina z nás narodila, se také věšelo a zkracovalo o hlavičky. A ne vždy se dalo mluvit o tom, že se tak stalo „po právu“. Pochybující odkazuji třeba na heslo „vláda jedné strany“.

Říkejte si, co chcete, třeba že přeháním, ale teď, když jsem stál pod echtovní, nefalšovanou šibenicí, počaly mě přepadat zvláštní pocity. Nezapomínejte, sluníčko nesvítilo, bylo po dešti, pošmourno a podmračeno, z lesa stoupaly cáry mlhy a ačkoliv nedaleké parkoviště bylo plné, v lese ani živáčka. Do toho mi nad hlavou párkrát zakrákoral havran a jako na potvoru po silnici neprojíždělo žádné auto. Napadlo mě, jestli jsem nepřekročil nějaký práh časové smyčky. Jsem teď v 18. století, ještě se v hojnosti trestá trestem smrti a já se stanu svědkem nechutného divadla. A nebo ještě hůře, sám se stanu jeho aktérem.

Ale jasně, přeháním. Zase tak špatně na tom s psychikou nejsem. Ovšem považte, že právě ti dva „jediní“ oběšení byli pohřbeni (zahrabáni?) právě tady někde na paloučku u šibenice. No, fujtajbl, ještě abych o některého z těch ubožáků zakopl! Udělal jsem si pár fotek okolí (selfie jsem vynechal) a pomalu odtáhl po turistické značce směrem na St. Georgen. Po cestě jsem „potkal“ tři obrovské dřevěné kříže, stojící na křížení silnic od Tribergu a Furtwangenu. Že by byly vztyčeny na památku snad nespravedlivě oběšených? Ale ti byli přece dva? Nebo že by nám dějinné prameny (opět) lhaly, či byly "nepřesné"? Kdepak, kříže byly postaveny úplně k jiné příležitosti. Tak alespoň tak.

Snad bych měl dnešní blog zakončit trochu optimisticky. Možná je až příliš nasát ponurou atmosférou smrti. Dobrá tedy, proč ne. Ačkoliv optimismus nepramení z mojí hlavy, ale z článku na webu schwarzwald-aktuell.eu, ve kterém je citován novinář, jenž v roce 1962 napsal: „To musí být skoro radost, zemřít na tribergské šibenici“. No tak to jistě, ty výhledy za to stojí. Ale když máte na krku oprátku, nevím, nevím. Chtěl jsem však končit optimisticky. Tak končím.