Článek
První noc a první chyba
Nevím, jestli jsem si chtěla něco dokazovat, nebo jsem jen po příletu do Jordánska úplně ztratila kompas. První večer jsem šla s ostatními z hostelu na pivo – no a skončila jsem v posteli s Němcem, co měl dredy a voněl po levanduli. Ráno mi bylo trochu trapně, ale taky jsem měla pocit, že je mi to vlastně jedno. Říkala jsem si, že jedu na dovolenou, tak ať je to dovolená se vším všudy.
Jenže pak jsem poznala Omara. Pracoval jako průvodce v Petře a fakt mě okouzlil – měl neskutečně jemný hlas a smál se mýmu příšernýmu přízvuku. Byl milý, pozorný a pozval mě na večeři. Skončili jsme u něj doma. Měla jsem pocit, že tohle už je něco jinýho. Ale druhý den už mi jen napsal „hope u enjoy ur trip“. Tak to bylo.
Něco mezi únikem a fascinací
Cítila jsem se najednou nějak prázdně, ale místo abych si dala pauzu, začala jsem jak posedlá vyhledávat další kontakt. Nešlo už ani tak o sex, spíš o to, že jsem se chtěla cítit chtěná, aspoň na chvíli. A tak přišel Libanonec, potom Australan a nakonec ten úplně poslední – jeden tichej, skoro až nesmělej kluk z Istanbulu, co neuměl moc anglicky, ale udělal mi čaj a vyprávěl mi o tom, jak zbožňuje svou mámu.
Toho posledního večera jsem si lehla vedle něj a najednou se rozbrečela. On vůbec nevěděl, co se děje. Jen mě objal. A mně došlo, že to všechno, co jsem za ten týden udělala, nebylo o radosti nebo o svobodě. Bylo to zoufalý hledání nějakýho kontaktu, kterýho jsem se dlouho bála.
Až když jsem přestala chtít víc
Když jsem se vrátila domů, měla jsem chvíli pocit, že se musím sama sobě přiznat, že jsem to celý nezvládla. Že jsem si z těch nocí nic hezkýho neodnesla. Ale časem jsem zjistila, že to není tak černobílý. Každej z těch chlapů mi ukázal nějakou malou část toho, co jsem v sobě potlačovala.
Neříkám, že to bylo správně. Ale vím, že to byl zlom. Poprvé v životě jsem se přestala snažit bejt ideální. Možná to byl zmatek. Možná jsem se trochu ztratila. Ale právě v tom bloudění jsem se paradoxně začala trochu nacházet.
A jo, teď si dávám pauzu. Od mužů, od hledání, i od toho, abych předstírala, že mám všechno pod kontrolou. Protože někdy je v tom největším chaosu přesně to, co člověk potřebuje, aby si uvědomil, po čem vlastně doopravdy touží.
