Článek
Krásné šaty
Když mě pozvali na svatbu bývalé spolužačky, těšila jsem se. Měla to být velká událost a stylová zahradní svatba. Jenže těsně před ní mi došlo, že nemám žádné vhodné šaty. Nakupovat jsem nestíhala, a tak jsem zkusila napsat kamarádce Kláře. Ta reagovala ochotně a nabídla mi své šaty, prý luxusní, jednou nošené, značkové.
Vyzvedla jsem si je u ní doma, zabalila do tašky a zkoušku odbyla tím, že jsem je přiložila k sobě před zrcadlem. Byly z jemného saténu, tmavě zelené, jednoduché, ale elegantní. V den svatby jsem se do nich oblékla a s uspokojením zjistila, že padnou jako ulité. Jenže jakmile jsem dorazila na místo, začaly se dít podivné věci.
Podivné pohledy
Po pár chvilkách na svatbě jsem si všimla, že se na mě někteří hosté dívají zvláštně. Myslela jsem si, že si něco namlouvám. Ale pak přišla družička, kterou jsem vůbec neznala, a s ironickým tónem mi řekla: „Neboj, dneska to není o tobě.“ Nechápala jsem. Co tím myslí?
Až když jsem zamířila na toaletu a v odrazu dvou zrcadel jsem si všimla, co mám na zádech. Na zadní straně šatů, přes celý spodní díl zad, byl jemně vyšitý nápis: „Nevěsta roku“. V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Klára mi půjčila své vlastní svatební šaty. Ne klasické bílé, ale ty, které měla na sobě večer po obřadu. Vysvětlení mi přišlo o hodinu později formou zprávy: „Haha, úplně jsem zapomněla, že tam bylo to vyšitý. Ale sluší ti to! Snad jsi královnou večera!“
Tohle už nikdy
Já jsem královnou být nechtěla. A už vůbec ne na cizí svatbě. Okamžitě jsem si přes šaty přehodila sako a zbytek večera proseděla stranou. Cítila jsem se trapně, přestože jsem za nic nemohla. Nevěsta si toho naštěstí nevšimla nebo se tak aspoň tvářila.
Doma jsem šaty vyprala a vrátila Kláře beze slova. Už jsem se jí víc neozvala. Byla to pro mě zkušenost, která mi ukázala, že i zdánlivě ochotné gesto může člověka pořádně ztrapnit. A že příště radši půjdu na svatbu v čemkoli jiném. Třeba i v černých šatech ze skříně než v něčem, co jsem pořádně neviděla zezadu.
