Článek
Nečekaná pozvánka
Kolega mi oznámil, že chce probrat nový projekt a že bude lepší sejít se v klidné restauraci. Bylo to naprosto běžné. V práci se to děje pořád. Dorazila jsem včas, dala si minerálku a čekala, co budeme řešit. Rozebírali jsme úkoly, postupy a termíny a já se postupně uvolnila. Nic v jeho chování nenasvědčovalo tomu, že má večer ještě jiný plán.
Když jsme dojedli, kolega objednal víno. Víno bylo dobré a já měla pocit, že si skutečně jen na chvíli odpočineme od pracovních starostí. Jenže po druhé sklence jsem začala vnímat změnu. Jeho pohled se zdržoval na mých očích déle než obvykle. Hlas měl tišší, jemnější, a jeho otázky byly osobnější. Ptala jsem se sama sebe, zda si to jen nevysvětluji špatně, ale bylo jasné, že víc než projekt ho zajímám já. Měla jsem odejít hned, jenže jsem zůstala sedět a snažila se tvářit, že nic nevidím.
Moment, který všechno změnil
Když jsme vyšli ven, cítila jsem příjemné teplo večera a zároveň zvláštní napětí. Nabídl se, že mě doprovodí, a já to bezmyšlenkovitě přijala. Povídali jsme si o práci i o běžných věcech, ale jakmile se ulice vyprázdnily, začala jsem vnímat, že stojím příliš blízko někomu, komu blízko stát nechci. Chytil mě za ruku.
Měla jsem ji hned stáhnout, jenže jsem to neudělala. Pak mě políbil. Nebylo v tom nic romantického. Byl to zmatek, přitažlivost podpořená alkoholem a moje nepochopitelná slabost. Ucukla jsem, ale pozdě. Ten polibek se stal realitou, kterou jsem nedokázala vrátit zpátky.
Následky
Další ráno jsem se probudila s pocitem hanby. V hlavě se mi přehrávalo, jak jsem dovolila něco, co jsem nikdy nechtěla. V práci jsem se snažila soustředit, ale pokaždé, když jsem ho zahlédla, mě bodlo u srdce. On se choval, jako by se nic nestalo. Já jsem měla chuť propadnout se pod stůl. Vědomí, že má doma partnerku, mě tížilo nejvíc. Nikdy jsem nechtěla zasahovat do cizích vztahů, přesto jsem to udělala. V tichu kanceláře jsem si uvědomila, jak snadno se může člověk ocitnout v situaci, kterou si už nikdy neodpustí.
Od té doby se mu vyhýbám, odmítám každou společnou schůzku a držím se dál od všeho, co by mohlo přivést podobnou situaci. Nikomu jsem to neřekla a nikdy neřeknu. Je to moje tajná jizva. A pokaždé, když si na ten večer vzpomenu, mám pocit, že i ticho kolem mě ví, co jsem udělala a jak moc bych si přála, aby se to nikdy nestalo.
