Článek
Vášnivý rybář
Manželova vášeň pro rybaření mi nikdy nevadila. Naopak, když jsme se brali, byl to jeden z důvodů, proč jsem ho obdivovala. Uměl trávit hodiny v tichu, trpělivě čekat a přitom si užívat obyčejné věci. Pořád mi opakoval, že voda ho uklidňuje a čistí mu hlavu. A já ho v tom podporovala.
Ze začátku odjížděl na ryby jen párkrát do roka, potom skoro každý měsíc. Po čase se to změnilo na každý druhý víkend a nakonec odjížděl už pravidelně. V pátek odpoledne se sbalil, popřál mi hezký víkend, políbil mě na čelo a v neděli večer se vracel. Unavený, trochu zamyšlený, ale spokojený.
Nic nechytl
Někdy přinesl úlovek, jindy jen mávl rukou, že to nebralo. Věřila jsem mu. Neviděla jsem důvod, proč bych měla pochybovat. Jenže pak jsem si začala všímat maličkostí. Vždycky měl čisté oblečení, žádné bahno na botách ani typický rybí pach. Někdy se vrátil s novým tričkem, někdy s čerstvě ostříhanými nehty. A v lednici ležely ryby zabalené z obchodu, i když tvrdil, že je chytil.
A do toho byla moje sestra. Vždycky jsme měly blízko, byla o tři roky mladší, divočejší, ale hodná. Když k nám začala chodit častěji, neřešila jsem to. Pomáhala mi s úklidem, vařila se mnou, zůstávala občas i přes noc, když prý měla doma hádky s přítelem. Když jsem si občas posteskla, že je manžel pořád pryč, smála se: „Neboj, určitě tě má pořád rád. Jen si potřebuje odpočinout od všeho.“ Byla jsem ráda, že ji mám u sebe. Byla jako moje opora.
Zrada
Až do toho pátečního večera. Potřebovala jsem jet pro mléko, a když jsem se vracela, všimla jsem si, že u rybníku kam tvrdil, že jede, nestojí jeho auto. Volala jsem mu, nebral to. Pokračovala jsem domů, odemkla dveře a slyšela tlumený smích. Šla jsem po schodech do ložnice a tam jsem je uviděla. Jeho a moji sestru. Oba napůl svlečené, zabrané do sebe tak, že si mě ani nevšimli. Stála jsem ve dveřích, ani nedýchala.
Byl to okamžik, který si budu pamatovat celý život. Když mě konečně zaregistrovali, sestra se začala rychle oblékat. On mlčel, díval se do země, nebyl schopný slova. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Nakonec jsem jen tiše řekla: „Sbalte si oba věci a zmizte.“ Trvalo týdny, než mi došlo, že celý rok byl jedna velká lež. Že všechny ty ryby, všechny ty večery u vody, všechny ty polibky na čelo byly jen maska.
