Článek
Pomoc sousedce
Všechno začalo docela nenápadně. Jedno odpoledne nám zazvonila u dveří sousedka a nesměle požádala, jestli by se jí manžel nepodíval na počítač. Prý jim doma pořád padá internet, něco se tam seká a její dcera potřebuje vypracovat školní projekt. Manžel se usmál, popadl šroubovák, kabel a odešel. Vždycky byl ten typ technicky zručný a ochotný, rád někomu pomohl.
Ten den se vrátil asi za dvě hodiny, popsal mi, že to byl starý počítač, že tam mají spoustu nepořádku a že bude muset přijít ještě jednou. Nic jsem si z toho nedělala, proč by ne? Vždyť jde přece o pomoc. Jenže další návštěvy přišly záhy. Nejdřív jednou za týden, pak dvakrát týdně, až to postupně přešlo do skoro každodenní rutiny. Začalo mi to být divné, ale pořád jsem si opakovala, že přeháním. Znala jsem sousedku dlouhá léta, občas jsme spolu i poseděly u kávy.
To se mi nezdá
Časem se ale změnilo i jeho chování. Vracíval se pozdě, často i bez omluvy, v očích měl ten divný lesk a na košili ulpívala vůně cizího parfému. Když jsem se zeptala, co tam tak dlouho dělají, usmál se a odbyl mě: „Víš, jaké to je, když se to všechno učí od začátku. Trvá to.“ Jednoho dne jsem měla důvod jít k sousedce sama. Potřebovala jsem zaplatit kominíka, kterého platila minulý týden. Otevřela mi její dcera a hned mezi dveřmi řekla: „Mamka leží v ložnici, je unavená. Strejda tu byl dnes dopoledne.“
Zarazila jsem se. Dopoledne? Přitom mi tvrdil, že byl na nákupu a pak v práci. Neřekla jsem nic, zaplatila a odešla. Ale v hlavě mi to šrotovalo celý zbytek dne. Večer jsem se rozhodla, že už si to nenechám pro sebe. Když si sedl ke stolu, posadila se naproti a klidně jsem řekla: „Dnes jsem byla u sousedky. Malá říkala, že jsi tam byl dopoledne a že mamka teď odpočívá. Tak co jste tam dělali?“
Konečná
Na okamžik zbledl, pak začal něco mumlat, vymlouvat se na opravu tiskárny, ale viděla jsem, že se mu třesou ruce. Nakonec to z něj vypadlo. Prý to začalo opravdu jako pomoc, ale po několika týdnech už tam chodil i jindy, když dcera nebyla doma. Nejdřív prý káva, pak obejmutí a skončilo to tak, jak jsem tušila.
Byla to rána. Taková, že mi chvíli trvalo, než jsem se vůbec nadechla. Ale když jsem se vzpamatovala, řekla jsem mu, ať okamžitě vypadne. Popadla jsem jeho bundu a položila ji před něj na stůl. Ještě chvíli tam seděl, snažil se mě přesvědčit, že je mu to líto a že to skončí. Ale já už věděla svoje. Po půl roce lží a výmluv jsem měla jasno.
