Článek
Podivná fotka
Byl to obyčejný všední den, seděla jsem doma a připravovala večeři, když mi přišla od manžela zpráva. Otevřela jsem ji a na displeji se objevila fotka jeho pracovního stolu v kanceláři. Napsal k ní: „Vidíš, jaký mám dneska frmol? Ani nevím, kde mi hlava stojí.“
Usmála jsem se. Bylo to od něj milé, že mi poslal aspoň obrázek, když jinak neměl čas. Už dlouho se mi zdálo, že je odtažitější než dřív, a tahle zpráva mě aspoň na chvíli uklidnila. Jenže pak jsem si všimla detailu, který mi vehnal krev do tváří.
Něco zapomněl schovat
Na stole vedle počítače ležela otevřená krabička, uvnitř jemně zabalený šperk, jemný náramek s přívěskem ve tvaru srdíčka. Vedle byla kartička s nápisem: „Dnes večer jsem jen tvoje. M.“
Zírala jsem na to a srdce mi bušilo tak, že jsem ho cítila až v uších. Nejprve jsem si říkala, že se mi to zdá, že si třeba objednal dárek pro mě a chtěl mě překvapit. Ale pak mi došlo, že tohle by přece nepsal mně. Ne takhle. Chvíli jsem seděla s mobilem v ruce a přemýšlela, jestli se zeptat hned, nebo počkat, až přijde domů. Nakonec jsem mu odpověděla jedinou větou: „Kdo je M.?“
Čekání
Trvalo skoro hodinu, než odpověděl. Mezitím jsem si tu fotku prohlížela pořád dokola, v hlavě mi běžely všechny možné scénáře a snažila jsem se vzpomenout, jestli jsem si všimla něčeho podezřelého už dřív. A pak přišla jeho odpověď: „Prosím, můžeme si o tom promluvit doma?“ V tu chvíli už bylo jasné, že není co vysvětlovat. Když dorazil, snažil se zapírat, pak se vymlouval, že to nic neznamená, že je to jen hloupý úlet. Ale já už věděla svoje.
Nevěděla jsem, jestli mě víc ranilo to, že mě podváděl, nebo že měl tu drzost mi sám poslat důkaz. Možná mě chtěl ukonejšit, že má tolik práce, ale v té chvíli si ani neuvědomil, že odhalil vlastní lež. Od té doby jsem se na něj dívala jinak. A i když jsme spolu ještě nějaký čas zůstali, ta fotka a ten dárek na stole už zůstaly mezi námi jako tichá připomínka, že důvěra, jednou porušená, se už těžko vrací.
