Článek
Na chvilku k sousedovi
V sobotu dopoledne mi manžel oznámil, že musí na pár hodin k sousedovi do dílny. Prý mu slíbil pomoct s nějakou opravou a nebude to dlouho trvat. Už jsem na to zvyklá jejich na chvilku obvykle znamená půl dne, ale nechtěla jsem se hádat. Popřála jsem mu, ať si to užije a pustila se doma do úklidu.
Jenže když bylo už po čtvrté odpoledne a on pořád nikde, začala jsem být nervózní. Nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy. Po páté už jsem si řekla, že se tam radši zajdu podívat. Vzala jsem si bundu a vyrazila. Když jsem přišla k dílně, bylo tam ticho. Dveře byly pootevřené, nikdo nic nebrousil, ani žádné vrtačky neběžely.
Čí je to dítě
Vešla jsem dovnitř a už z chodby jsem slyšela tiché oddechování. V obývací místnosti na gauči seděl můj manžel a na klíně měl malé dítě. Oba spali. Na okamžik jsem zůstala stát ve dveřích a nevěděla, co si mám myslet. Na klíně mu ležela asi tříletá holčička, schoulená do klubíčka, palec v puse a on měl přes ní položenou ruku. Na stole před nimi byl nedojedený oběd, hrnek kafe a nějaké hračky rozházené po podlaze.
Srdce mi bušilo. Nedokázala jsem pochopit, co to znamená. Proč je tady, proč má na klíně dítě, o kterém jsem nikdy neslyšela? Stála jsem tam snad minutu, než se konečně pohnul, zamžoural na mě a v očích měl výraz, jako kdyby se vrátil z úplně jiného světa.
Snad je to pravda
„Co to… co tady děláš?“ vypravila jsem ze sebe. On si uvědomil, že na něm pořád spí holčička a tiše řekl, ať chvíli počkám, že ji nechce budit. Položil ji opatrně vedle sebe, přikryl dekou a zvedl se. Vysvětlil mi, že Pepa musel na chvíli odjet a poprosil ho, jestli by pohlídal jeho neteř, než se vrátí. Jeho hlas byl klidný, ale na mně se to všechno mlelo. Celé hodiny jsem byla přesvědčená, že bůhvíco dělá, že mi lže a přitom tu seděl s malou cizí holčičkou a čekal na kamaráda.
Cítila jsem úlevu, ale taky jsem se styděla, že jsem hned myslela na nejhorší. Odvezla jsem ho domů, holčička pořád spala a Pepa už byl zpátky, omluvil se, že se zdržel. Ten obraz ale mám v hlavě pořád, manžela s dítětem na klíně, oba schoulení do sebe, jakoby byli rodina. Bylo to dojemné a zároveň mi to připomnělo, že ne vždycky je vše tak, jak to na první pohled vypadá.
