Článek
Páteční posezení
Byl pátek večer, jeden z těch, kdy už odpoledne tušíte, že to zase dopadne stejně. Manžel od rána pobíhal po bytě, připravoval se na páteční dýchánek s klukama. Prý že se sejdou v hospodě, dají pár piv a možná kulečník. Už jsem se ani neptala, s kým konkrétně a ani jsem nečekala, že se vrátí brzy. Jen jsem mu řekla, ať mi aspoň pošle zprávu, že dorazil v pořádku. On se ušklíbl, dal mi pusu na čelo a zmizel.
Večer jsem si udělala čaj, pustila televizi a snažila se nemyslet na to, kolikátý takový pátek už vlastně je. Po osmé mi konečně píplo v telefonu: „Neboj, všechno ok. Mrkni, jak se tu máme.“ Byla k tomu přiložená fotka. On seděl u stolu s třemi chlapy, všichni se smáli a drželi půllitry piva. Normálně bych to prostě zavřela a uklidnila se. Jenže tentokrát mi na té fotce něco nesedělo.
Co to má znamenat
V rohu snímku byla zachycená i nějaká žena. Seděla bokem, držela sklenku vína a koukala směrem k nim. A měla na sobě můj svetr. Ten šedý, pletený, s jemným vzorem na rukávech, který jsem si koupila minulý podzim a který jsem vždycky pečlivě skládala zpátky do skříně, protože ho mám moc ráda.
Nejdřív jsem si řekla, že se mi to zdá. Otevřela jsem fotku znovu, přiblížila ji a pozorně se podívala. Ne, nezdálo se mi to. Okamžitě jsem se zvedla a šla se podívat do skříně. Svetr tam nebyl. Seděla jsem na gauči, s telefonem v ruce a cítila, jak mi hoří tváře. Všichni na fotce se smáli, a já měla v tu chvíli pocit, že se smějí i mně. Nemohla jsem odtrhnout oči od té ženy, od svého svetru, od toho jejího sebejistého úsměvu.
Nevěřím mu
Přemýšlela jsem, jestli mám napsat hned, nebo čekat, až přijde domů. Snažila jsem se uklidnit, ale za chvíli už jsem to nevydržela. Poslala jsem mu zpátky tu samou fotku a připsala: „Proč má tahle žena na sobě můj svetr?“ Neodpověděl hned. Pět minut. Deset. Patnáct. Cítila jsem, jak mi buší srdce a jak se mi svírá žaludek. Po dvaceti minutách mi přišla zpráva: „Vysvětlím doma.“
Doma vysvětloval dlouho. Prý že jí byla zima, že jí ho půjčil z auta, že mu bylo hloupé říct ne. Že prý nic nebylo, že si to špatně vykládám. Jenže já mu nedokázala uvěřit. Ten večer jsem toho moc nenaspala. Ráno jsem si šla pro svetr do skříně a i když byl zpátky složený přesně tak, jak jsem ho nechala, už to nebyl ten stejný svetr. A důvěra mezi mnou a manželem byla pryč.
