Článek
Plechovka strachu
Když jsem si objednával surströmming, měl jsem v hlavě všechny ty videa z internetu. Lidi dávající si kolíček na nos, zakrývající si pusu, hysterické gagování po otevření. Vypadalo to, jako by se z té plechovky linul jed z Mordoru. Plechovka se po otevření sama nafukuje, protože je uvnitř fermentovaný sleď – v podstatě ryba, která si prošla malým peklem ve vlastní šťávě.
Když jsem to otevřel, byl jsem připravený na nejhorší. A jo – smrdí to. Smrdí to jako starý utopenec zapomenutý za radiátorem. Ale není to tak brutální, jak se všude říká. Upřímně, jednou jsem zapomněl otevřený tvarůžák v autě přes noc, a to byl o dost větší nářez.
Chuťově? Překvapivě fajn
První ochutnání bylo trochu rozpačité. Maso je měkké, hodně slané, kyselé a má v sobě zvláštní hloubku. Nedá se to jíst jen tak samotné – ale na tradiční švédský způsob, s tenkým chlebem, bramborem a cibulí, to má fakt něco do sebe. Připomnělo mi to něco mezi sardinkou, naloženým sleďem a trochou kvašeného zelí.
Nikdy bych neřekl, že to řeknu… ale jo, vlastně mi to chutnalo. Ne tak, že bych si to dával k obědu místo svíčkové, ale jako zážitek to bylo víc kulinářské než katastrofální.
Není to pro každého, ale není to konec světa
Pochopitelně chápu, že ne každému to sedne. Ale přijde mi, že většina lidí to hlavně „hrotí“. Je to podobné jako s chilli papričkami – čím víc se u toho dusíš, tím víc lajků.
Ale když to vezmete s klidem a bez očekávání, že vám to zničí den, možná vás překvapí, že jde o celkem zajímavý chuťový zážitek. Takže ano – surströmming opravdu smrdí, opravdu to není běžné jídlo… ale nejhnusnější na světě? To rozhodně ne.
A pokud máte odvahu, zkuste to taky. Jen si to dejte venku. A ideálně dál od sousedů.
