Článek
Rodinný oběd
Nedělní obědy u nás byly vždycky tradicí. Sešli jsme se kolem stolu, já s manželem, vnoučata, smáli jsme se, probírali, co je nového a já byla šťastná, že je rodina pohromadě. Jen dcera se svým manželem chyběli, protože jeli pomoct známým. I tuhle neděli to i tak vypadalo jako obvykle, na stole voněla svíčková, vnoučata se předháněla, kdo si přidá knedlíky první a všude bylo veselo.
Nejmladší z vnoučat, šestiletý Jakub, se jako vždy snažil přehlušit všechny svým brebentěním. Vyprávěl, co se dělo ve škole, že ho spolužák shodil na hřišti, že dostal jedničku z matiky. Nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, dokud z něj nevypadla věta, která v místnosti udělala mrazivé ticho.
Přistiženi při činu
„A víte, že táta spal v týdnu u paní, co bydlí nad náma? Mamka o tom neví, ale já to viděl, protože jsem ho viděl před bytem.“ Příbory cinkly o talíře, všichni zůstali jako opaření. Ani manžel, který si do té doby spokojeně přidával zelí, se nezmohl na slovo. Já první popadla dech a snažila se vnoučka trochu nenápadně vyzpovídat.
„Jakube, co přesně jsi viděl?“ zeptala jsem se co nejklidněji, i když se mi srdce rozbušilo. „No, byl večer a když jsem šel domů od kamaráda, co bydlí pod námi, viděl jsem tátu, jak jde s tou paní do jejího bytu,“ vykládal úplně bezelstně a přikusoval k tomu rohlík. Bylo mi jasné, že tohle není něco, co by si vymyslel. Seděla jsem tam, ani jsem nevěděla, kam s očima a všichni ostatní taky ztichli. Když jsem viděla, že zbytek rodiny neví, jak zareagovat, vstala jsem, odešla do předsíně a rovnou vzala do ruky telefon.
Tohle teda ne
Volala jsem dceři, jeho mámě. Nechtěla jsem to řešit před vnukem ani před celou rodinou, ale cítila jsem, že tohle nemůžu jen tak přejít. Po chvíli to zvedla a když jsem jí potichu převyprávěla, co se u oběda stalo, bylo na druhé straně chvíli ticho a pak jen tiché: „Děkuju, mami. Promluvím si s ním.“
Oběd jsme už dojedli v rozpačitém tichu, jako by každý přemýšlel nad tím, co jsme právě vyslechli. Vnuk dál vesele vykládal o škole, vůbec netušil, jakou bouři tím způsobil. A já? Byla jsem smutná z toho, že takhle jsem se o věcech musela dozvědět z úst šestiletého dítěte. Ale zároveň jsem věděla, že někdy je lepší pravdu vyslovit nahlas, než předstírat, že se nic neděje u nedělního stolu.
