Článek
Nečekaný návrat
Když náš syn dokončil školu, byli jsme pyšní, že se postavil na vlastní nohy. Začal pracovat, pronajal si byt a zdálo se, že všechno běží, jak má. Jenže po pár letech se všechno obrátilo. Ze dne na den se vrátil domů, prý že ho vyhodili z práce, že neměl štěstí a že chvíli potřebuje pomoct.
Samozřejmě jsme ho u sebe nechali. Co by rodiče neudělali. Jenže ta chvíle se protáhla na měsíce. Syn celé dny prospal, posedával u počítače nebo koukal na televizi a každý týden si od nás přišel říct o peníze. „Jen než si najdu něco pořádného,“ sliboval pokaždé. Jenže nic nehledal. Když jsme se zeptali, jak to vypadá s prací, mávl rukou: „Však něco se najde, teď stejně všude berou známý a pod rukou.“
Pomoc bez reakce
Snažili jsme se mu domluvit, pomoci najít místo, doporučovali jsme mu brigády. Vždycky si našel výmluvu, proč to zrovna nejde. Po půl roce už jsme byli zoufalí. Pořád jen natahoval ruku a ani mu nebylo trapné si od nás brát. Manžel už to jednoho večera nevydržel. Řekl mi, že mu dáme lekci. Ne křikem, ne hádkou, ale chytře. A tak jsme vymysleli malou past.
Druhý den jsme oznámili, že od příštího týdne odjíždíme na tři týdny k příbuzným. Klíče jsme mu nechali a peníze prý na stole. Jenže místo hotovosti jsme připravili obálku, ve které byl jen seznam míst s nabídkami práce a vzkaz: „Nechceme už ti dávat další peníze za nic. Tady máš možnosti. Zařiď se.“
Lekce do budoucna
Nejdřív se rozčílil, volal nám, psal zprávy, že jsme ho zradili. Nezvedali jsme mu telefon. Po týdnu už přestal trucovat a začal volat méně. Ve druhém týdnu přišla první zpráva, že byl na pohovoru. Třetí týden už hlásil, že nastupuje na brigádu.
Když jsme se vrátili, byl jiný. Neřekl sice děkuju, ale bylo vidět, že si uvědomil, že takhle to dál nejde. Od té doby už si peníze od nás nepůjčuje. A my jsme zjistili, že někdy je ta nejlepší pomoc ta, kdy přestanete pomáhat. Nakonec jsme si s manželem řekli, že bylo dobře, že jsme takto zakročili. Kdo ví, kdy by tohle období skončili, kdybychom nic neudělali.
