Článek
Jen ostříhat, nic víc
Byla to obyčejná středa. Měla jsem volné dopoledne a konečky vlasů jak koňský ohon, takže jsem si řekla, že zajdu za Katkou, svojí kadeřnicí. Známe se roky, chodí k ní půlka našeho paneláku a většinou se tam probírají samý blbosti – co bylo v Lidlu v akci nebo komu klekla myčka. Takže když jsem si sedla do křesla, připravená na čtyřicet minut relaxu a šumění fénu, neměla jsem ani tušení, co se na mě chystá.
Katka byla nějaká rozhozená. Vždycky brebentí, ale tentokrát měla takový ten výraz, že jí něco leží na srdci a dusí to v sobě moc dlouho. „Poslouchej,“ říká, „já vím, že se tohle nemá říkat, ale já to v sobě prostě neudržím.“ A už to jelo.
Jedna paní povídala…
Znáte ten typ sousedky, co vypadá jako že by neublížila ani mouše, ale vy o ní stejně nevíte vůbec nic? Tak to je paní Lenka z třetího patra. Věčně se usmívá, na chodbě pozdraví, vždycky vypadá upraveně, děti má slušně vychovaný, manžel sportovec, prostě idylka jak z reklamy na jogurt. A teď mi Katka začne vyprávět, že Lenka k ní chodí taky, ale ne jen kvůli melíru.
„Hele, vona mi řekla, že už rok tajně jezdí každý druhý víkend do Liberce. A ne na wellness. Má tam chlapa. Normálně druhej život.“ Já se tam málem udusila tím kafem, co mi nabídla. Koukala jsem jak puk a snažila se najít slova. Katka mezitím pokračovala, že ten její liberecký frajer prý neví, že je vdaná, a že Lenka plánuje zdrhnout z baráku, až jí manžel zaplatí nový auto. Doslova.
Já fakt nevím, co mě šokovalo víc – že si tohle někdo dovolí říct svojí kadeřnici, nebo že kadeřnice to řekla mně.
Možná jsem to vůbec slyšet neměla
Celou cestu domů jsem byla jak v transu. V hlavě mi pořád běžela ta Lenka – jak se usmívá na chodbě, jak dělá, že je všechno v pořádku. A pak Katka, která přece neměla vůbec právo mi to vyklopit. Anebo měla? Těžko říct. Sama jsem se přistihla, že na Lenku koukám jinýma očima, když jsem ji večer zahlídla před barákem. A hned mě to štvalo.
A víš co je na tom nejhorší? Že mě to vlastně baví. Tenhle kousek cizího dramatu, co se mě vůbec netýká, ale stejně mě nenechá spát. A to mě děsí. Protože i když bych přísahala, že bych nikdy nic takového neudělala – nechodila bych se dvěma chlapama, nelhala bych manželovi, nehrála bych divadlo před sousedy – tak jsem si jistá, že kdybych měla tajemství, svěřím se Katce. Protože když stříhá, tak prostě umí vytáhnout ze ženský úplně všechno.
A tak teď nosím nový účes a k tomu jedno cizí tajemství. A pořád si říkám – co asi ví Katka o mně, co jsem jí řekla napůl ve vtipu, když jsem čekala, než mi chytne barva? A komu to asi jednou poví…
