Článek
Večeře pro celou rodinu
Každý rok se snažím aspoň jednou sezvat celou rodinu ke společné večeři. Všichni sedíme u jednoho stolu, jíme, povídáme si, smějeme se. Letos jsem si řekla, že to udělám o trochu slavnostnější. Uvařila jsem jejich oblíbená jídla, otevřela víno a připravila jsem si pár vět, které bych chtěla říct nahlas jako přípitek.
Nebyla jsem nikdy ten typ, co by vynikal v projevech, ale chtěla jsem dát najevo, že si rodiny vážím a že mě těší, že jsme spolu. Všichni seděli, talíře byly plné a atmosféra příjemná. Zvedla jsem skleničku a požádala o chvilku ticha. „Chtěla bych vám něco říct,“ začala jsem. Usmívali se na mě, čekali, co přijde.
Výčitky
Chtěla jsem mluvit o tom, jak je fajn, že se i přes každodenní shon umíme sejít. Ale jakmile jsem zmínila, že mě mrzí, že se vídáme tak málo, nálada se změnila. „Mám pocit, že poslední dobou si na sebe vůbec nenacházíme čas. Voláme si málo a když už se vidíme, často se točíme jen kolem praktických věcí. Chtěla bych, abychom si víc povídali. Víc se zajímali jeden o druhého, nejen když je problém.“ Když jsem to říkala, tak jsem si vlastně uvědomila, že to je primárně má chyba. Nemám na nikoho čas, většinou všechny odbydu.
Myslela jsem to dobře, ale špatně jsem to načasovala. Po tom jak jsem to dořekla přišlo ticho. Táta se začal šťourat ve svém talíři. Bratr odvrátil pohled. Máma se tvářila, jako by právě ochutnala něco kyselého. A můj muž? Ten jen seděl a čekal, jak to dopadne. Nikdo nic neřekl. Atmosféra zhoustla. Z krásné večeře se stala nepříjemná scéna. Začala jsem litovat, že jsem vůbec něco říkala.
Zpět už to nevezmu
Večeři jsme sice dojedli, ale povídání ustalo. Bratr s přítelkyní odešli dřív, než bylo v plánu. Máma mi druhý den napsala, že bych měla nejdřív zamést před vlastním prahem, než začnu ostatním něco vytýkat. Nikomu jsem nic nevytýkala, jen jsem chtěla, abychom si byli blíž. Ale očividně to vyznělo jinak.
Od té doby se rodinné návštěvy omezily na minimum. Mrzí mě to, ale zkusím to jednou napravit. Jen už určitě bez přípitku.
