Prodavačka mě nechtěla pustit k pokladně, protože jsem měla velký nákup. Na samoosblužnou jsem nešla

Do obchodu jsem šla jako každý týden, nakoupit na víkend a doplnit zásoby. Košík jsem měla plný: pečivo, maso, zelenina, drogerie. Nic neobvyklého. U pokladen bylo docela plno a samoobslužné mě nikdy nelákaly. Jednak se v nich pořád něco zasekává, jednak nechci sama nahrazovat práci prodavaček.

Postavila jsem se tedy do fronty k běžné pokladně. Před sebou jsem měla jen starší paní s několika věcmi, klid, pohoda. Jenže jakmile si mě všimla prodavačka, její výraz ztuhl a najednou mi rukou naznačila, že mám jít pryč.

„Paní, k běžné pokladně jen s větším nákupem,“ oznámila mi stroze. „S tímhle musíte k samoobslužným.“ Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. „Prosím? Já stojím normálně ve frontě,“ odpověděla jsem. „Na samoobslužné budete rychlejší. Zdržovala byste se,“ dodala. „A k čemu je tedy klasická pokladna?“ zeptala jsem se jí.

„Samoobslužné máme proto, aby lidé s velkým nákupem neblokovali ostatní. Běžte tam, prosím.“ Za mnou už čekali další lidé a já cítila, jak se mi hromadí vztek. Byla jsem platící zákaznice, měla jsem nákup jako každý jiný a rozhodně jsem neměla v plánu skenovat zboží sama.

„Ne,“ řekla jsem klidně, ale pevně. „Máte tady otevřenou pokladnu. Já jsem zákazník a chci zaplatit u vás. Samoobsluhu dělat nebudu.“ Prodavačka protočila oči. „Tak to tady budeme dlouho.“ „To nevadí,“ usmála jsem se. „Já spěchám jen tak, jak vy pracujete.“

Paní přede mnou se otočila a šeptla: „Dobře děláte. Taky to nemám ráda.“
Další pán za mnou přikývl. V tu chvíli prodavačka pochopila, že podporu v davu mít nebude. Nabrala věci z pásu a s okatým povzdechem začala markovat. Každé pípnutí doprovázela teatrálním výrazem, jako bych po ní chtěla něco nemožného. Já ale stála, mlčela a usmívala se.

Když jsem zaplatila, řekla jsem jí klidně: „Nemusíte se na mě zlobit. Nejsem proti samoobsluhám. Ale vy máte práci, já jsem zákazník. A oba víme, že to tak má být.“ Podívala se na mě a poprvé trochu povolila. „Máme to teď nařízené,“ pronesla tiše.
„To chápu,“ odpověděla jsem. „Ale nařízení není povinnost zákazníka.“

A pak se stalo něco, co jsem nečekala, pokývala hlavou. „Příště už si vás pošlu rovnou ke mně,“ řekla smířlivě. Cestou domů jsem si uvědomila, že někdy musíme sami připomenout, že jsme zákazníci, ne obtížné překážky. A že samoobslužná pokladna je možnost a ne povinnost.