Článek
Podezřelá opatrnost
Naše dcera si koupila svoje první auto, starší, ale slušné. Byla na něj pyšná a my taky. Jenže brzy začala kolem auta dělat tajnosti, které nám neunikly. Když jsme se k němu jen přiblížili, hned spustila: „Nesahejte na to! Je to moje!“ Poprvé jsme to brali jako projev dospívání. Podruhé jako náladu. Ale potřetí už jsme si říkali, že je něco divně.
Když jsem jí nabídla, že jí v autě vysaju podlahu, odmítla. Když jí chtěl manžel doplnit vodu do ostřikovačů, skoro ho odstrčila. „Já si to udělám,“ opakovala pořád. A pak jednou zapomněla zamknout.
Překvapení
Šla jsem ráno pro poštu a všimla si, že dceřino auto je pootevřené a světla byla zapnutá. Zavřít dveře, aby se nevybila baterka, to byl jediný důvod. Jenže když jsem zatlačila na kliku, dveře se otevřely úplně. A přede mnou se objevil obraz, který jsem opravdu nečekala.
V autě nebylo ani místo k sezení. Na sedadle spolujezdce se kupily obaly od jídla, kelímky z fastfoodu, účtenky, sáčky a prázdné pet lahve. Na zadním sedadle to bylo ještě horší, hromady oblečení, mokré ručníky, rozsypané chipsy, dokonce i jakýsi zapomenutý zplesnivělý sendvič. A vůně? Taková směs, že jsem musela couvnout o krok zpátky.
„Pojď sem,“ zavolala jsem manžela. Když do auta nakoukl, otočil se ke mně a pronesl: „Tak tohle vysvětluje úplně všechno.“
Poučení pro příště
Dcera přišla domů odpoledne. Sotva viděla, že stojíme u auta, zbledla. „Vy jste tam lezli?“ vyjela na nás. „Nechala jsi ho odemčené,“ odpověděla jsem. „A museli jsme se přesvědčit, že ti v tomhle nevzniká živé muzeum biologie.“
Rozbrečela se. Ne vzteky, ale studem. „Já… já to nějak nezvládla. Vždycky jsem to odkládala, a pak už to bylo moc…“ Manžel jí položil ruku na rameno. „Dítě, tohle není nepořádek. Tohle je stanoviště pro divokou zvěř.“ Dcera se smála skrz slzy. Byl to ten moment, kdy jsme se přestali zlobit a pochopili, že se jí to prostě vymklo z rukou.
Společný úklid
Vyndali jsme odpadky, oblečení dali vyprat, sedačky prošli kartáčem. Trvalo to hodiny. A když jsme skončili, auto vonělo jako nové a dcera slíbila, že už to nikdy nenechá zajít tak daleko. A my jsme pochopili, že někdy děti nepotřebují křik, ale hlavně pomoc a trochu pochopení.
