Článek
Obyčejné manželství
S manželem jsme spolu 20 let. Vždycky jsme byli šťastní a spokojení, ale poslední dobou mi přišlo, že se nám to nějak vytrácí. Nepotřebuju každý měsíc kytici růží, snídaně do postele nebo překvapení ve formě víkendového pobytu. Ale i po letech manželství bych občas ráda slyšela něco hezkého a chtěla vědět, že o mě pořád stojí.
Děti už máme odrostlé. Oba máme dobrou práci, staráme se o dům, taková ta klasika. Každý den ta stejná rutina. A přijde mi, že nás ta rutina začala pohlcovat. Chyběla mi romantika, něha a hlavně snaha, že jsem pro manžela pořád atraktivní.
Neměla jsem to říkat
Jednou večer, když jsme seděli u televize, jsem sebrala odvahu a řekla jsem mu to. „Víš… možná by bylo fajn, kdybychom si občas udělali nějaký hezký večer jen my dva nebo třeba zašli na večeři.“ Byla jsem ráda, že jsem to ze sebe dostala, protože komunikace je základ každého dobrého vztahu, že?
Podíval se na mě a zasmál se. Nebyl to ten milý smích, ale spíš ten, kterým se vysmějete kamarádovi za hloupý nápad. Řekl: „V tomhle věku? Co bys chtěla, číst básničky? Na tohle už jsme snad moc staří, ne?“ Zůstala jsem sedět jako opařená. Nečekala jsem, že mi hned navrhne večeři na příští víkend, ale nečekala jsem ani, že moje touha po blízkosti bude zredukovaná na vtip. Tím to pro něj skončilo, ale pro mě ne. Ve mně se něco sevřelo. Po tolika letech jsem měla pocit, že jsem mu cizí. On si mezitím dál přepínal televizi.
Už to nebude jako dřív
Začala jsem si všímat věcí, kterých jsem si předtím tolik nevšímala. Jak spolu vlastně žijeme, jak moc se dotýkáme a jak trávíme společný čas. Byli jsme vlastně pořád spolu, ale přitom každý sám. Uvědomila jsem si, že problém s romantikou je druhotný, že to hlavní je, že spolu žijeme bez úcty a vnímání toho druhého.
Neutekla jsem a nezabalila kufry, ale přestala jsem čekat. Přestala jsem doufat, že on udělá první krok a něco se změní. Začala jsem si dělat malé radosti sama. Koupila jsem si květiny, upekla jsem si dort jen pro sebe nebo pozvala kamarádku na večeři. A taky jsem se přestala cítit hloupě za to, že něco chci, protože chtít být milovaná není hloupost.
