Článek
Místo pro někoho jiného
Cestování městskou dopravou beru většinou jako nutnost. V autobusech bývá přeplněno, lidé jsou zamlklí, ponoření do mobilů nebo do vlastních myšlenek. Jednoho odpoledne jsem nastoupila do vozu, kde už skoro nebylo volné místo. Stála jsem uprostřed uličky a zahlédla starší paní, která se snažila držet madla. Bylo zřejmé, že jí to dělá potíže, třásly se jí ruce a balancovala při každém zabrzdění řidiče.
Dívala se kolem sebe s nadějí, že jí někdo nabídne místo. Přede mnou seděli mladí lidé, někteří poslouchali hudbu se sluchátky v uších, jiní si psali zprávy nebo prohlíželi sociální sítě. Nikdo nezvedl hlavu. Čekala, trpělivě a potichu, jako by se styděla o pomoc říct, ale s každou minutou bylo jasnější, že se jí nikdo nenabídne.
Rozhodla jsem se
Nešlo mi to z hlavy, a tak jsem nakonec zaklepala jedné slečně na rameno. Tiše jsem ji požádala, jestli by mohla pustit paní sednout. Podívala se na mě překvapeně, jako by vůbec nechápala, proč by měla vstávat. Nakonec ale vstala a trochu neochotně uvolnila místo. Seniorka se mi podívala do očí a s úsměvem i vděkem usedla. Bylo vidět, jak se jí ulevilo, že už nemusí zápasit s rovnováhou.
Najednou se v autobuse cosi změnilo. Lidé začali zvedat hlavy, jako by si uvědomili, co se právě odehrálo. Někteří se tvářili provinile, jiní odvraceli pohled, aby se vyhnuli vlastnímu pocitu trapnosti. Ta drobná chvíle ukázala, že často nejde o to, že bychom byli zlí nebo sobečtí. Spíš jsme lhostejní, ponoření do svých obrazovek a problémů, a raději předstíráme, že nevidíme.
Pocit zadostiučinění
Když jsem vystupovala, seniorka mi znovu poděkovala. Já jsem si uvědomila, že i drobný krok může mít smysl. Nemusela jsem to udělat, mohla jsem se tvářit, že nic nevidím, stejně jako ostatní. Ale někdy je třeba vzít věci do vlastních rukou, i kdyby to znamenalo jen lehce poklepat někomu na rameno.
Cestou domů jsem o celé situaci přemýšlela. Možná bychom se měli častěji zastavit a rozhlédnout kolem sebe, místo abychom se schovávali za obrazovky telefonů. Není to totiž jen o místě v autobuse, je to o respektu, lidskosti a ochotě vnímat, že kolem nás žijí lidé, kteří někdy potřebují naši pozornost víc než my další zprávu na displeji. A i když se jednalo o pár minut, pro mě to byla připomínka, že i ve spěchu velkoměsta se dá zůstat člověkem.
