Článek
Nechtěná návštěva
Nedělní dopoledne začalo jako každé jiné. V kuchyni už voněla káva, snažila jsem se zapomenout na včerejší večer, kdy jsme se s manželem pohádali tak hlasitě, že mě ještě ráno bolela hlava. Doufala jsem, že se to nějak přejde, že bude ticho a klid. Jenže ještě než jsem stihla dovařit čaj, ozvalo se zvonění u dveří.
Za nimi stál náš soused. Vypadal neobvykle vážně a v rukou svíral telefon. Než jsem stihla cokoliv říct, vykročil dovnitř a posadil se ke stolu, aniž bych ho k tomu vyzvala. Bylo vidět, že přišel s nějakým záměrem. Chvíli se rozhlížel, jako by zvažoval, jak začít, než spustil. Prý ho v noci vzbudil křik, dupání a bouchání dveří, které se ozývalo z našeho bytu. Nešlo podle něj o běžný hluk, jaký člověk občas slyší od sousedů, ale o něco, co trvalo dlouho a dalo se slyšet i na chodbě.
Stydím se
Seděla jsem tam, neschopná slova a uvědomovala si, že všechno, co říká, je pravda. Večer jsme se s manželem dostali do hádky kvůli penězům a obvyklým starostem. Začalo to potichu, ale rychle to přerostlo ve vyčítání, zvyšování hlasu, až nakonec bouchaly dveře ložnice.
Soused si všiml mé rozpačitosti, a tak sáhl do kapsy a podal mi svůj telefon. Řekl, že si z noci pořídil záznam, protože už nevěděl, jestli má zaklepat nebo rovnou volat policii. Nevěřila jsem, že by někdo mohl něco takového udělat, ale jakmile spustil nahrávku, slyšela jsem svůj vlastní hlas, křik a rozhořčené odpovědi mého muže. Do toho dunění a dlouhé ticho mezi jednotlivými výbuchy. Manžel mezitím přišel do kuchyně a posadil se vedle mě. Když uslyšel zvuky z nahrávky, zbledl a sklopil oči k zemi.
Poučení pro příště
Nikdo z nás nevěděl, co říct. Soused ještě chvíli seděl a pak poznamenal, že chápe, že občas v rodinách dojde k hádce, ale že by bylo lepší, kdybychom si příště dali pozor, protože to rušilo celý dům. Když odešel, seděli jsme s manželem u stolu ještě dlouho, v těžkém tichu. Oba jsme si uvědomovali, že soused měl pravdu, a že to, co se stalo, už není jen náš problém.
Nikdy předtím jsem se necítila tak trapně. Až v tu chvíli mi došlo, že se naše hádky začaly vymykat kontrole. Možná to nebylo příjemné, ale ta nahrávka nám otevřela oči. Byla jako zrcadlo, které ukázalo, co jsme nechtěli vidět. A možná to byl i začátek toho, že jsme si konečně v klidu sedli a začali mluvit, tentokrát už ne tak, aby nás slyšel celý dům.
